Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2983/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Mileny Černé, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -194 ze dne 14. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená a y a a d. Stěžovatelka se domnívá, že výklad pojmu "nadbytečnost" v ustanovení , (dále jen " "), zastávaný v napadeném rozsudku, popírá samotný princip ochrany zaměstnance před svévolným propuštěním a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nadto zcela opomenul účelovost dané výpovědi, kterou ve svém rozhodnutí konstatoval Městský soud v Praze.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. -121 ze dne 21. 5. 2013 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, daná jí dne 26. 4. 2011, je neplatná (výrok I.), dále uložení povinnosti žalované zaplatit jí 2 500 Kč s přísl. (výrok II.) a uložení povinnosti žalované upravit (naznačeným způsobem) posudek o pracovní činnosti stěžovatelky ze dne 14. 12. 2011 (výrok III.). Rozhodl též o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky, které směřovalo do výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, do výroku o úpravě pracovního posudku a do výroku o nákladech řízení, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -167 ze dne 8. 1. 2014 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o úpravě pracovního posudku potvrdil, ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru jej změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti měnícímu výroku a závislému nákladovému výroku podala žalovaná strana dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j. ze dne 14. 7. 2015 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením , vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip vyplývá z y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 11. 2004,

sp. zn.

ze dne 30. 1. 2014, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ustanovení není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Tento požadavek zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto "další" stádium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí též směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (shodně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2014,

sp. zn.

ze dne 4. 12. 2013,

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2014,

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2015 a další).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781].

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Městským soudem v Praze, kterému byla věc v části napadené ústavní stížností vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost. I když je odvolací soud obecně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodne v souladu s jeho závěry, resp. že nerozhodne totožně se svým předchozím rozhodnutím, neboť stěžovatelce zůstala i nadále možnost v rámci dosud pokračujícího řízení uplatňovat svá práva a vznášet námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, čímž jí zároveň byla zachována možnost právní názor dovolacího soudu zvrátit. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zasáhlo do stěžovatelčina základního ústavně zaručeného práva, se může domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnuta jako nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj