Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1987/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Smilkov, a. s., adresa Smilkov 26, 257 89 Smilkov, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem, se sídlem Masarykova 1250/50, 289 22 Lysá nad Labem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu odst.d (dále jen ""), jakož i k porušení práva na zákonného soudce podle y.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2014, č. j. -145, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jimiž bylo řízení, v němž se žalobkyně (Česká republika - Ministerstvo životního prostředí) domáhala po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 106.584 Kč, zastaveno a věc postoupena Ministerstvu životního prostředí jako příslušnému orgánu [viz , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Soudy nižších stupňů dovodily, že není dána jejich pravomoc rozhodnout, neboť řízení podle , o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je veřejnoprávním řízením vykonávaným příslušným správním úřadem. Pohledávka úřadu (státu) na náhradu jím placených nákladů řízení vynaložených v tzv. procesu EIA vůči oznamovateli (v dané věci tedy žalovaném), je veřejnoprávní povahy, a proto o povinnosti oznamovatele rozhoduje úřad (v projednávaném případě Ministerstvo životního prostředí), neboť jde o součást výkonu pravomoci vést určité řízení svěřené správnímu orgánu. Naproti tomu dovolací soud shledal pravomoc soudů k rozhodnutí, přičemž vyšel z toho, že právní vztah orgánu státní správy v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí (státu) vůči oznamovateli, jehož obsahem je právo na úhradu částky, kterou příslušný úřad zaplatil jako odměnu zpracovateli posudku, je vztahem občanskoprávním, resp. závazkovým, který vznikl na základě skutečností vymezených v [srov. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], pročež orgánem povolaným k ochraně vymezeného práva je soud ( obč. zák.), jehož pravomoc je založena Protože soudy nižších stupňů při řešení otázky pravomoci nevycházely z výše uvedeného, Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, ).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a podává vylíčení rozhodujících skutečností. Má za to, že vyčerpal veškeré dostupné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje, z čehož dovozuje přípustnost ústavní stížnosti. Vyslovuje přesvědčení, že v dané věci nebyl příslušný rozhodnout Nejvyšší soud, nýbrž, s ohledem na existenci negativního kompetenčního konfliktu (pravomoc rozhodnout popírá jak správní orgán, tak i obecné soudy s výjimkou soudu Nejvyššího), věc měla být předložena podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), k rozhodnutí zvláštnímu senátu určenému pro řešení kompetenčních sporů. Pokud rozhodoval Nejvyšší soud a nikoliv tento zvláštní senát složený ze 3 soudců Nejvyššího soudu a 3 soudců Nejvyššího správního soudu, porušil tím Nejvyšší soud a zákona o rozhodování kompetenčních sporů a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces podle y a právo na zákonného soudce ve smyslu y.

III.

4. Ústavní soud je podle y (dále jen Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

6. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

7. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Rozhodnutí dovolacího soudu proto není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že výsledné rozhodnutí bude v rozporu s představou stěžovatele. V dané věci mají navíc možnost jak soudy jako strany kompetenčního sporu, tak i stěžovatel jako účastník řízení, obrátit se na zvláštní senát s návrhem na vyřešení kompetenčního sporu. Toto právo vyplývá z zákona o rozhodování kompetenčních sporů. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v ), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.

8. S ohledem na výše uvedené je třeba ústavní stížnost považovat za předčasně podanou a proto soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 30. září 2014

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj