Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3737/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Postřihače, CSc., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2013 č. j. -109 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. března 2013 č. j. -79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že porušila jeho základní práva a svobody zaručené a d (dále jen "").

2. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce. Uzavřel, že v dané věci je exekučním titulem seznam přihlášených pohledávek v konkursním řízení, které bylo vedeno na majetek povinného u Krajského soudu v Plzni. Konkurs byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni s právní mocí ke dni 26. 8. 2009, návrh na exekuci byl uplatněn u soudu již dne 18. 9. 2009. Soud prvního stupně aplikoval , ve znění do 31. 3. 2011, a uzavřel (ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. a ), že institut promlčení, upravený tímto ustanovením, je nutné vykládat analogicky podle ustanovení o promlčení, mimo jiné podle , ve znění do 31. 12. 2013. Protože pohledávka oprávněných byla uplatněna v konkursním řízení v promlčecí době a tato do skončení konkursního řízení dále neběžela, není námitka promlčení důvodná a návrh na zastavení exekuce byl zamítnut. Soud prvního stupně rozhodoval rovněž o nákladech řízení o zastavení exekuce tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (II).

3. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II zrušil. Odvolací soud se při rozhodování o odvolání soustředil 1) na vztah ustanovení , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a ustanovení o promlčení, a 2) na otázku vlivu konkursního řízení na běh promlčecí doby. V dané věci byla exekuce nařízena na základě seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. . Přitom pohledávky původních věřitelů, tj. Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra a Všeobecné zdravotní pojišťovny, byly uplatněny 30. 5. 2001 a 26. 6. 2001. Podle , ve znění do 31. 12. 2007 se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného a jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl (odst. 1). Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno (odst. 2). Odvolací soud vyšel z toho, že při absenci bližší úpravy promlčení v třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. - 114 , jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, a to i ohledně běhu promlčecí lhůty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. 4.2012). Podle , uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Konkurs na majetek povinného probíhal podle , o konkursu a vyrovnání, přičemž běh promlčecí doby se staví přihlášením pohledávky do konkursu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 2. 2002). Uvedené znamená, že od podání přihlášky do právní moci usnesení o zrušení konkursu promlčecí doba neběží. Dále se prosadil názor, že od právní moci usnesení o zrušení konkursu začíná běžet desetiletá promlčecí doba analogicky podle . Proto odvolací soud dospěl k závěru, že byl-li konkurs na majetek povinného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2009, a oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 18. 9. 2009, pak jeho pohledávka promlčena není.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je třeba aplikovat pouze , který ve vztahu k ustanovením vystupuje jako lex specialis. Proto mu nemůže být jako povinnému k tíži přičítána tehdejší nejasnost či jiná nedokonalost právní úpravy, protože toto se příčí zásadám spravedlivého procesu. Podle se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti a podle téhož zákona se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Nejméně do 31. 12. 2007 zákon vůbec neobsahoval ustanovení odstavce druhého o tom, že by promlčecí doba neměla běžet v době řízení u soudu. Podle názoru stěžovatele takovou nejasnou úpravu nelze interpretovat v jeho neprospěch. Zvláště se tento princip musí uplatnit v tom konkrétním případě, kdy jeden ze subjektů sporného řízení je subjektem veřejného práva, tedy subjekt již ze své vlastní povahy nadřazený druhému účastníku řízení.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl povinným v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

6. Ústavní soud se musel zabývat i otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci a , provedenou v obou případech K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. 1. 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona, určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

7. Krajský soud poučil stěžovatele, že dovolání lze podat za podmínek v , přičemž o přípustnosti dovolání je oprávněn rozhodnout pouze dovolací soud. Stěžovatel dovolání nepodal. Odůvodnil to tím, že krajský soud své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. , přičemž existuje rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v podobné věci, v souladu s nímž rovněž krajský soud rozhodl. Z toho stěžovatel dovodil, že by dovolání muselo být zjevně neúspěšné.

8. Podle , ve znění , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného usnesení odvolacího soudu, potvrzujícího usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, se neuplatní žádná z výjimek podle , ve znění , která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením , ve znění , o čemž byl stěžovatel v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučen.

10. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , ve znění ). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. byl pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

11. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle a odst. 3 , ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud proto v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007

sp. zn.

(N 125/46 SbNU 181), nález ze dne 5. srpna 2009

sp. zn.

(N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje i dovolání přípustné podle , ve znění , za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

12. Ústavní soud zastává ve své judikatuře názor (viz např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod (podle , ve znění , že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle až 3 , ve znění pozdějších předpisů.

13. V této souvislosti Ústavní soud vyslovil ve své již ustálené judikatuře názor (srov. usnesení

sp. zn.

), že nejde-li proto o případ výjimky uvedené v předchozím bodě, může se účastník odvolacího řízení - který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod - domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle , ve znění V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná ( , ve znění ).

14. Ústavní soud však přesto, že stěžovatel nepodal dovolání, neshledal nynější ústavní stížnost nepřípustnou, když přihlédl k výjimečným okolnostem případu, což však jinak na povinnosti podat dovolání ve smyslu nic nemění.

15. Ústavní soud přihlédl především k tomu, že stejný stěžovatel podal též ústavní stížnost vedenou pod

sp. zn.

. Podobně jako nyní tehdy namítal, že napadené rozhodnutí krajského soudu rozhodlo podle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. . Z toho stěžovatel dovodil, že by podání dovolání muselo být zjevně neúspěšné, a proto dovolání nepodal. Ústavní soud tuto argumentaci stěžovatele v usnesení ze dne 9. 12. 2013

sp. zn.

implicitně aproboval, když neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou. Jinými slovy, nynější hypotetické protikladné odmítnutí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, ve stejné procesní situaci, by bylo na újmu důvěryhodnosti soudní moci.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

17. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

18. Jak plyne z již shora uvedeného, Ústavní soud se téměř shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele zabýval a odmítl ji usnesením

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud především uvedl, že v případě stěžovatele nebyly právní předpisy aplikovány v rámci tzv. pravé retroaktivity pozdějšího zákona, nýbrž pouze analogicky, s tím, že je sice pravdou, že v předmětném případě došlo k užití soukromoprávního předpisu v rámci posuzování veřejnoprávního vztahu, nicméně promlčení je institutem obecným a lze tedy očekávat, že tento bude v rámci práva nadán obdobným obsahem - pokud zákon nestanoví výslovně jinak. Ústavní soud v tomto usnesení též uvedl, že prakticky totožnou problematikou se v minulosti zabýval Ústavní soud např. ve svém usnesení

sp. zn.

. Ústavní soud neshledává nic, co by jej mělo nově přimět k odlišnému závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, vysloveného opakovaně v citované vlastní rozhodovací praxi, a proto pro stručnost na uvedená usnesení odkazuje. V této souvislosti jen připomíná, že tyto závěry z hlediska pojetí pojmu "promlčení" potvrdil tento senát též v usnesení ze dne 13. 3. 2014

sp. zn.

, kde mimo jiné v kontextu odlišností v názoru na tento pojem v konstatoval, že v případě, že byl v uvedené souvislosti použit obrat "promlčení", který má v právu po staletí zažitý význam, nelze očekávat, že po návratu metodologie veřejného práva po roce 1989 bude moci každý adresát zkoumat, zda se v důsledku toho ten či onen tradičně chápaný pojem významově nezměnil. Naopak je úkolem právního státu, aby takovou změnu jednoznačně pro adresáty práva vyjádřil.

19. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu