Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2784/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Silvie Ježkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2013 č. j. - 97, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a v souvislosti s tím také zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ustanovení , o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích"). Přestože ústavní stížnost neobsahuje zřetelně určený petit, je z jejího obsahu - ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") - Ústavnímu soudu zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá. Ústavní soud z obsahu stížnosti dále dovodil, že stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení , a nikoli ustanovení , jak je opakovaně uvedeno v ústavní stížnosti. Ústavní soud opět z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že se jedná o chybu v psaní a stěžovatelka obsahem podání zřetelně namítá protiústavnost ustanovení Tento závěr učinil Ústavní soud i proto, že v obsažen není a veškerá argumentace je vedena proti ustanovení

Návrh na zrušení rozsudku městského soudu opírá stěžovatelka o jeho rozpor s jejím právem vlastnit majetek, které je garantováno d (dále jen " ") a právem na soudní ochranu, které je garantováno y. Návrh na zrušení ustanovení opírá stěžovatelka o ústavní diskonformitu uvedeného ustanovení s y a y. Návrh na zrušení ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích opírá stěžovatelka o jeho rozpor s a 4 y a y.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku městského soudu zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem zavázána zaplatit žalobci, dodavateli pitné vody, částku 7.385,- Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Vzhledem k ustanovení není proti rozsudku přípustný opravný prostředek, neboť předmětem plnění je částka nepřesahující 10.000,- Kč. Městský soud posuzoval tvrzený nárok žalobce podle ustanovení , a odst. 2 písm. a) a zákona o vodovodech a kanalizacích. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná (stěžovatelka) vlastní nemovitost (dům č. p. 669, k. ú. Luhačovice), pro kterou byla zajišťována dodávka vody. Současně stěžovatelka neměla v době dodávky vody uzavřenu písemnou smlouvu s žalobcem o dodávce, přestože voda byla pro její dům dodávána. Dále městský soud v řízení zjistil, že žalobce uzavřel smlouvu s vlastníkem sousední nemovitosti. Vzhledem k tomu, že však voda byla dodávána do domu stěžovatelky, je smlouva uzavřená s vlastníkem sousední nemovitosti absolutně neplatná, neboť odběratelem vody je dle zákona o vodovodech a kanalizacích stěžovatelka. Z těchto skutečností vyvodil městský soud právní závěr, že odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy představuje neoprávněný odběr (viz zákona o vodovodech a kanalizacích, který definuje pojem neoprávněný odběr). To znamená, že plnění, kterého se žalované jako odběrateli dostalo, je bezdůvodným obohacením dle st. 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), které je stěžovatelka povinna vydat.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zákon o vodovodech a kanalizacích je veřejnoprávní normou, která nezakládá občanskoprávní vztahy mezi subjekty občanského práva. Ustanovení zákona včleněná do § 5 (Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení se týká evidence vodovodů a kanalizací a s obsahem stížnosti nesouvisí) jsou definiční povahy. Dle jejího názoru tedy nejde o ustanovení, která by zakládala práva a povinnosti, ať už provozovatele vodovodu, anebo odběratele vody. Dále se stěžovatelka domnívá, že občanskoprávní povinnost platit za dodávanou vodu nemůže být založena ustanovením zákona o vodovodech a kanalizacích, které definuje pojem odběratel. Stěžovatelka dále uvádí, že závěr městského soudu o tom, že se jednalo o neoprávněný odběr vody, tj. odběr bez uzavřené písemné smlouvy o dodávce vody, není správný, neboť šlo o měřený odběr. Ke každému měřenému odběru dle jejího mínění náleží písemná smlouva o odběru vody, ve které je odběratel jednoznačně určen. O neoprávněný odběr se může jednat pouze v tom případě, že žádná smlouva nebyla uzavřena a voda je ze sítě odebírána mimo měřidlo. Stěžovatelka svou argumentaci v tomto směru uzavírá, že povinnost platit za dodávky vody vyplývá pro odběratele z uzavřené smlouvy o dodávkách vody anebo při neoprávněném odběru vyplývá z tohoto odběru. Stěžovatelka dále popírá, že by odebírala vodu, jak uvádí dodavatel pitné vody. Své popření odůvodňuje tím, že vodovodní přípojka je vyústěna ve vodoměrné šachtici nacházející se na sousedním pozemku, který není v jejím vlastnictví, a nikoliv v domě č. p. 669, k. ú. Luhačovice.

Jako důvod pro zrušení ustanovení § 2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích stěžovatelka uvádí jeho protiústavnost spočívající v tom, že umožňuje vznik povinnosti jednoho subjektu vůči subjektu jinému, aniž by se povinný subjekt k něčemu zavázal a aniž by od oprávněného subjektu anebo na jeho úkor přijal jakékoliv plnění. Důvodem pro zrušení je neodůvodněná diskriminace. Částka 10.000, - Kč není pro stěžovatelku zanedbatelná a takto stanovený limit diskriminuje značnou část účastníků, kterým odnímá právo na přezkumnou instanci, aniž by to bylo náležitě opodstatněno.

Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti. V předkládaném případě však Ústavní soud konstatuje, že závěry městského soudu jsou plně v souladu s mezemi, které pro ústavní přezkum určil. Městský soud řádně odůvodnil, jak dospěl ke svému rozhodnutí a také v hodnocení provedených důkazů postupuje tak, že mu nelze cokoli vytknout. Městský soud se také řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které se dotýkají odběru vody, umístění měrné šachtice a vzniku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení plynoucí z neoprávněného odběru. Lze pouze doplnit, že tyto skutečnosti stěžovatelka opětovně uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, a tedy ani k namítanému protiústavnímu zásahu do práva vlastnit majetek. Veškerá argumentace stěžovatelky je vyjádřením nesouhlasu se závěry městského soudu, aniž by tento nesouhlas měl dostatečnou oporu v zákoně či v ústavním pořádku.

Výše uvedené závěry o ústavní konformitě napadeného soudního rozhodnutí lze vztáhnout i na ústavní přezkum namítané protiústavnosti částí zákonů. I zde je primárním důvodem návrhu nesouhlas stěžovatelky s jejich aplikací na její kauzu. Stěžovatelka namítá, že představuje vzhledem k výši částky bariéru, která nemajetným brání domoci se práva u nezávislého soudu, neboť jim odebírá možnost druhoinstančního přezkumu. Ústavní soud se k ústavnosti tohoto ustanovení vyjádřil [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423)] a doposud neshledal důvod pro jeho rušení. Tato ústavní stížnost také nesplňuje kritéria předvídaná v nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73). K tomu lze pouze připojit, že stěžovatelkou namítaná diskriminace nemajetných může být pouze jedním z posuzovaných měřítek. Kritérium vyloučení dvoustupňového soudního řízení v civilních věcech v tzv. bagatelních případech není dáno majetkem účastníka řízení, ale hodnotou sporu.

Ústavní soud rovněž konstatuje nesprávnost názoru stěžovatelky o protiústavnosti ustanovení § 2 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Napadené ustanovení je svou povahou definiční normou, která nezakládá jinou povinnost, než spojovat konkrétní pojem s konkrétním obsahem. Nejedná se tedy o klasickou právní normu, ale o normu mající spíše formální význam, která se dotýká interpretace daného právního předpisu. Přes tuto svou povahu sice může být i definiční právní norma předmětem ústavního přezkumu, to však pro tento případ neplatí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ustanovení zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatelky na zrušení , ve znění , a zákona o vodovodech a kanalizacích, v původním znění, tj. ve znění účinném do změny provedené , tedy do 31. 12. 2013, nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2002, usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 1. 2001 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. SbNU 387 - všechna dostupná v internetové databází NALUS).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 12. 9. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu dle Rozvrhu práce Ústavního soudu od 22. 1. 2014 (Org. 8/14) a rozhodnutí Pléna Ústavního soudu o změně rozhodnutí o ustavení senátů ze dne 21. 1. 2014 (Org. 3/14).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu