Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1361/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Obilní trh 212/6, 602 00 Brno, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015 č. j. -162 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 v části o zamítnutí žaloby co do částky 5 760 Kč ze dne 17. 9. 2014 č. j. -137, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , , a části ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti, ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 10. 5. 2015 a doplněnou podáním dne 1. 6. 2015 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy podle

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 165 760 Kč. Tato částka sestávala z náhrady škody ve výši 5 760 Kč, kterou představovaly náklady stěžovatelky spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve věci

sp. zn.

, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. -111 a peněžního zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 5 760 Kč odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 160 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí o pohledávce na náhradu škody ve výši 5 760 Kč Městský soud v Praze odmítl podle ustanovení , neboť podle ustanovení není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč a k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí soudu prvního stupně o zbylých dvou tvrzených nárocích ve výši 60 000 Kč a ve výši 100 000 Kč Městský soud v Praze přezkoumal a neshledal je opodstatněným.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že považuje odmítnutí odvolání z důvodu bagatelnosti žalované částky za odepření přístupu k soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73) vyslovila přesvědčení, že by se Ústavní soud měl zabývat hranicí 10 000 Kč stanovenou zákonem pro přípustnost odvolání a ustanovení zrušit. Pro případ, že by Ústavní soud její návrh nepřijal, navrhla, aby se zabýval otázkou ústavně právní interpretace ustanovení Podle stěžovatelky citované ustanovení zakotvuje dvě alternativní podmínky pro vznik nároku na náhradu nákladů řízení. Její nárok byl opřen o podmínku druhou, vyjádřenou slovy "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána". Obvodní soud pro Prahu 2 však vyložil ustanovení cit. zákona tak, že dopadá pouze na situace, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu vyvolaného poškozeným za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí (resp. nápravy nesprávného úředního postupu) s rozhodováním o náhradě účastníky placených nákladů řízení vůbec nepočítá. Stěžovatelka má za to, že jde o dezinterpretaci předmětného ustanovení, neboť pokud by skutečně nebylo možné přiznat právo na náhradu škody spočívající v nákladech řízení vynaložených tam, kde o nákladech řízení bylo rozhodnuto příslušným orgánem podle příslušných procesních předpisů, pak by tuto škodu nebylo možné považovat za nárok uplatnitelný podle a alternativa druhá by představovala mylný návod k uplatnění práva, jež v intencích soudního výkladu nemůže být přiznáno. Stěžovatelce je však známo, že Ministerstvo spravedlnosti vyplácí poškozeným náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta i podle druhé alternativy uvedené v , tj. v případech, kdy poškozenému příslušný orgán podle procesních předpisů nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka dospěla k závěru, že obecné soudy interpretovaly zákonnou normu způsobem vedoucím k porušení rovnosti poškozených před zákonem, kdy právo na náhradu škody stěžovatelce odepřely, přestože totéž právo bylo jiným poškozeným přiznáno. V zájmu zamezení takového stavu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení v části "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", takže po derogaci by poškozený mohl uplatnit náhradu nákladů řízení jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Podle ustanovení soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelkou výslovně zaměřenou proti usnesení Městského soudu v Praze je relevantní ustanovení , podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Důvodem zmatečnosti je soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání; usnesení, jímž je podle odvolání odmítnuto, je možné napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v koncipována jako mimořádný opravný prostředek. Pokud stěžovatelka postupovala při své obraně proti rozhodnutí nalézacího soudu způsobem shora popsaným a zaměřila-li ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo její odvolání odmítnuto, má k dispozici procesní prostředek (žalobu pro zmatečnost), jehož vyčerpání je z hlediska ustanovení a nezbytné.

Pokud by Ústavní soud vzal v úvahu, že v projednávané věci nebylo odvolání přípustným opravným prostředkem, měla v takovém případě stěžovatelka podat ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 v části o zamítnutí žaloby co do částky 5 760 Kč v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o příslušném zásahu (tj. rozhodnutí) dozvěděla ( ).

Podle ustanovení soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplynulo, že rozsudek soudu prvního stupně byl stěžovatelce doručen dne 22. 10. 2014. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nemohla podat ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí včas, a proto ji Ústavní soud musel rovněž odmítnout, a to podle ustanovení .

K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení a části ustanovení , ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, ať již pro nepřípustnost, či pro opožděné podání, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení.

K přezkumu ustanovení Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se k ústavnosti tohoto ustanovení již ve svých rozhodnutích vyjadřoval, přičemž neshledal důvod pro jeho zrušení, neboť ve vztahu k těmto (bagatelním) věcem není jednoinstanční soudní přezkum v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení y a y [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2014, nález

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2014 či nález

sp. zn.

ze dne 13. 1. 2015, bod 52 - 53, a další rozhodnutí dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení a zčásti podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení ve spojení s ustanovením téhož zákona, návrh na zrušení části ustanovení , ve slovech "anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána", Ústavní soud odmítl podle ustanovení ve spojení s ustanovením téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu