Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 64/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Andrey Šedé, zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení 36 odst. 1, a d (dále jen " ") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod - zrušil shora uvedený rozsudek, vydaný v její občanskoprávní věci.

Tímto rozsudkem okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 434 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené pojistné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla za období od 16. 12. 2008 do 12. 10. 2009, neboť neshledal důvodnou její obranu, že s ní pracovnice žalobkyně na jedné z jejích poboček dne 20. 3. 2008 sepsala formulář o odhlášení vozidla z pojištění (jejž si tato pracovnice ponechala) a potvrdila, že nemá žádný dluh na pojistném.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že nalézací soud odmítl provést jí navržené důkazy prokazující obsah její procesní obrany, v prvé řadě výslech svědka Miroslava Dvořáčka, jenž měl být přítomen při odhlášení vozidla dne 20. 3. 2008. Stěžovatelka rovněž vytýká nalézacímu soudu porušení zásady rovnosti; přestože skutkové tvrzení, že oznámení o ukončení pojištění měla stěžovatelka dle všeobecných pojistných podmínek (dále jen "VPP") učinit písemně, uplatnila žalobkyně až při jednání před soudem, okresní soud jí vytkl, že ve svém písemném vyjádření k žalobě (jež toto tvrzení neobsahovalo) nenamítala, že předmětné VPP nebyly součástí dané pojistné smlouvy. Soud tak zjevně přehlédl, že na tvrzení žalobkyně nemohla dříve procesně reagovat.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva (v daném případě garantovaná ustanovením y), je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze zastávat, byť by případně bylo k dispozici i posouzení jiné). Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah, zde - oproti názoru stěžovatelky - zjistitelné nejsou.

Pro úplnost, a stěžovatelce na vysvětlenou, je namístě zdůraznit, že ústavní nonkonformitu napadeného rozsudku nezakládá pouhá skutečnost, že obsah stěžovatelčiny obrany je možno považovat za vnitřně konzistentní a potenciálně prokazatelný, neboť z hlediska relevantního ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v tzv. bagatelní věci (viz předchozí odstavec) je podstatné toliko to, že rovněž nalézacím soudem přijaté skutkové a právní závěry jsou vnitřně bezrozporné a korespondují provedeným důkazům. Pakliže soud považoval za právně relevantní pouze otázku, zda je stěžovatelka schopna prokázat písemné ukončení předmětné pojistné smlouvy, není přiléhavé mu vytýkat, že neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědka. Jinými slovy, ani okolnost, že by v daném řízení mohla být prokázána skutková tvrzení stěžovatelky (ukončení pojistného ke dni 20. 3. 2008), nezakládají v daném kontextu a bez dalšího ústavněprávní deficit napadeného soudního rozhodnutí.

Na tomto základě přistoupil Ústavní soud k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení ( ) bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu