Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1082/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 – Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze, č.j. –34 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. –35 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. –34 ze dne 20. 12. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. –23 ze dne 17. 10. 2011, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 A 98/2011–39 ze dne 6. 2. 2012, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. –31 ze dne 1. 3. 2012, výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. –37 ze dne 1. 3. 2012, výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 90/2011–44 ze dne 27. 2. 2012 a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. –39 ze dne 27. 2. 2012, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byly zásadním způsobem dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle , , d (dále jen „“) a y (dále jen „“), a to předvídatelnost práva a právní jistota, dále byla porušena stěžovatelčina základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu a následujícíy, zejména „právo na projednání věci stanoveným postupem“ dle y, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle y, právo na rovnost účastníků dle y a právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem ( a y a y). Vedle zrušení napadených usnesení ve specifikovaných výrocích stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna a září 2010 podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“ nebo „úřad“) více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek, a jelikož ČTÚ překročil lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, stěžovatelka se v oněch případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti. Po podání žalob však ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl. Stěžovatelka proto vzala žaloby zpět, přičemž žádala přiznání náhrady nákladů, v projednávaných případech konkrétně částku 9 640 Kč (z toho 1 000 Kč činil zaplacený soudní poplatek) za každé řízení. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, ale požadavku na přisouzení vyčíslených nákladů v plné výši nevyhověl. V napadených usneseních soud konstatoval, že žaloba stěžovatelky byla úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů. Při úvaze o konkrétní výši těchto nákladů vycházel soud z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), podle něhož přiznat lze náklady důvodně vynaložené, a z ustanovení , které umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti případu, nevycházet mechanicky z jednotlivých úkonů učiněných účastníkem a při zjištění existence důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně náhradu nákladů částečně nebo i zcela nepřiznat. Podle zjištění soudu stěžovatelka podala v průběhu roku 2011 cca 800 žalob, v nichž namítala nečinnost ČTÚ buď v řízení před orgánem prvního stupně, anebo nečinnost v řízení o rozkladu. Jednotlivé žaloby se přitom lišily jen v rubrice, námitky byly stejné. Obtížnost poskytované právní služby se proto omezila na pozornost přesně označit věc, v níž má docházet k průtahům. Právě v tom spatřoval soud mimořádnou okolnost opravňující jej právo na náhradu nákladů řízení přiznat jen z části, tj. v rozsahu 5 % nákladů řízení ve výši 432 Kč s připočtením soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Výjimku tvoří usnesení č. j. -23, jímž nebyl soudní poplatek vrácen, s odkazem na

V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nákladové výroky zasáhly především do jejího práva na pokojné užívání majetku, a to retroaktivně. Mělo ze strany soudu dojít k překvapivé změně judikatury, kterou stěžovatelka nemohla předvídat, když v dobré víře žalovala oprávněné nároky.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle , ve znění , musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení , ve znění účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že mu je z vlastní činnosti známo, že stěžovatelka podala v minulosti několik obdobných ústavních stížností, jimiž brojila proti typově stejným nákladovým výrokům obecného soudu. Východiska posouzení předložené problematiky Ústavním soudem tak byla již opakovaně stěžovatelce sdělena, a to např. v usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 6. 2013; usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 4. 2013; usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 2. 2013; usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2013 a dalších. Ústavní soud neměl důvodu se od dřívějšího posouzení námitek stěžovatelky jakkoliv odchýlit.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, obsaženými v hlavě pátéy, resp. Úmluvy.

V podrobnostech postačí odkázat na výše citovaná rozhodnutí ve věcech stěžovatelky, která jsou stěžovatelce známa.

Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu