Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1224/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nováka, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. -126, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011 č. j. -101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010 č. j. -33 a směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. -14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení principu právního státu podle y (dále jen ""), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu d a práva na spravedlivý proces zaručeného a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Praze ponechal shora uvedeným rozsudkem v plném rozsahu v platnosti rovněž v záhlaví označený směnečný platební rozkaz, kterým uložil stěžovateli a žalované Alici Novákové, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni České spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) částku 1 000 000 Kč s 6% úrokem od 16. 10. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3 333 Kč a náklady řízení.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil ( ).

Dovolání žalovaných Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení , věty první, a jako nepřípustné [ ] odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vyhověly vedlejší účastnici, aniž by její nároky byly jakkoli prokázány. Dovozuje, že za situace, kdy nastaly "zcela evidentní pochybnosti a nejasnosti" ohledně uplatněného nároku, bylo "zcela namístě", aby rozhodující soudy "existenci závazků z předložené směnky blíže zkoumaly". Obecné soudy svým "přespříliš formalistickým přístupem" nedostály požadavkům na "ochranu slabší strany", principu legitimního očekávání a opomenuly nezbytnost "vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu" a hodnotit je též "prizmatem" ustanovení obč. zák. Závěrem stěžovatel obrací pozornost k třídenní lhůtě k podání námitek, která byla obsažena v ustanovení v rozhodném znění, přičemž dovozuje, že předmětné normativní řešení koliduje se zásadou proporcionality.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel, s argumentem ochrany podle y, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o proti němu uplatněných nárocích, pročež nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu y.

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil, a odvolací soud se jeho námitkami (jakož i argumentací další žalované) věcně zabýval (dovolacímu soudu to stěžovatel znemožnil tím, že neformuloval v dovolání otázku zásadního právního významu, což pro věcný přezkum bylo nutnou podmínkou). Nikterak se nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k vedlejší účastnici rovného.

To je v zásadě vše, co z , 2y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního závěru obecných soudů, že nároky vedlejší účastnice byly opodstatněné, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; ten byl dosažen na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění, a pro něj užitá argumentace je obhajitelná (lze ji zastávat), což je pro ústavněprávní posouzení určující. Ostatně platí, že kauzální námitky jsou ve směnečném právu zásadně nepřípustné.

Ke stěžovatelově námitce neústavnosti lhůty k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu se sluší připomenut nález

sp. zn.

ze dne 16. 10. 2012, 369/2012 Sb., jímž Ústavní soud rozhodl tak, že dotčené ustanovení ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. dubna 2013 zrušil. Právní závěry vyjádřené v tomto nálezu na projednávanou věc - ve prospěch stěžovatelem sledovaného zájmu - však přímo nedopadají, neboť stěžovatel (obdobně jako další žalovaná) v ústavní stížnosti relevantně nedoložil, že uplatnil námitky, ke kterým obecné soudy s ohledem na jejich opožděnost nepřihlédly.

Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného procesního spisu, obecné soudy shledaly námitku, že došlo k porušení dohody o vyplnění blankosměnky, neurčitou, a k jejímu upřesnění nedošlo ani po skončení třídenní lhůty stanované v v rozhodném znění; další námitky považovaly sice za dostatečně konkrétní, nicméně nedůvodné.

Obdobné závěry Ústavní soud dovodil např. v usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 2. 2013, resp.

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2013.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

K totožnému výsledku Ústavní soud dospěl v řízení o ústavní stížnosti druhého žalovaného, která byla evidována pod

sp. zn.

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu