Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4542/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Františka Kouřila, zastoupeného Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení , a d.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2010 ve věci sp. zn. k námitkám stěžovatele potvrdil směnečný platební rozkaz vydaný krajským soudem dne 1. 8. 2007, kterým zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni (společnosti CARION BOHEMIA a.s.) z titulu směnečného rukojmího částku 1 846 064,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 5. 2011 ve věci sp. zn. rozsudek krajského soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudu prvního stupně, že posuzoval podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu v rozporu s obsahem předložené směnečné y. Jelikož předložená směnka je směnkou cizí, stěžovatel se s odkazem na ustanovení čl. I. a čl. I. , zákona směnečného a šekového, domnívá, že žalobkyně v postavení výstavce směnky nemůže mít vůči stěžovateli jakožto avalovi žádné nároky. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že se neztotožňuje s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. , dle kterého i nesprávně vydaný směnečný platební rozkaz je možno odklidit pouze na základě včasných námitek žalovaného. Stěžovatel má totiž za to, že se každý žalovaný v podobné situaci musí spolehnout na správnost ověření směnečné y soudem, neboť právě o tato zjištění se opírá aktivní i pasivní procesní legitimace účastníků v daném řízení. V této souvislosti poukazuje stěžovatel rovněž na krátkost lhůty poskytnuté k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že byl v souzené věci zavázán hradit směnečné peníze, přestože ho tato povinnost ze směnky nestíhala.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Přestože většina stěžovatelem v ústavní stížnosti artikulovaných námitek směřuje k meritu věci a zpochybňuje tedy správnost rozhodnutí soudů první a druhé instance, dle znění petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při přezkumu striktně vázán, a v souladu s danou "procesní logikou" je však zřejmé, že podstatou projednávaného podání je stěžovatelův nesouhlas s právními závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v rozsudku ve věci sp. zn. , kteréžto představovaly důvod odmítnutí stěžovatelova dovolání pro jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení a contrario v rozhodném znění.

Jelikož orgánem sjednocujícím judikaturu obecných soudů je dle ustanovení , o soudech a soudcích, Nejvyšší soud, je třeba zdůraznit, že by Ústavnímu soudu příslušelo ingerovat do projednávané věci pouze v případě, pokud by přijaté judikatorní závěry byly výsledkem svévolné interpretace aplikovaných právních norem, respektive pokud by takovou interpretaci bylo namístě hodnotit jako zjevně excesivní. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl, a to ani ve světle závěrů stěžovatelem ostatně ani nedovolávaného nálezu ve věci

sp. zn.

, publikovanému pod č. 369/2012 Sb., neboť právní závěry vyjádřené v tomto nálezu do posuzované věci přímo nedopadají, a to i z toho důvodu, že stěžovatel vznášel námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu až více než tři roky poté, kdy mu uplynula zákonná třídenní lhůta stanovená ustanovením pro jejich uplatnění.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu