Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2134/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Egera, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška 2027/79, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2012 č. j. -135, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2011 č. j. -117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2011, č. j. -117, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Statutární město Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplaceného osobního příplatku k platu, a na nákladech řízení stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému 14 040 Kč. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že k odnětí osobního příplatku stěžovateli došlo v souladu s právními předpisy (zde , ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), neboť bylo věcí zaměstnavatele zhodnotit, zda podmínky pro poskytnutí či odnětí tohoto nenárokového příplatku byly v konkrétní situaci splněny, a toto - stěžovateli nepříznivé - hodnocení shledal soud skutkově podloženým.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. -135 odmítl odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně (dle poskytnutého poučení) stěžovatel podal s tím, že jde podle o odvolání nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práv zaručených , a d (dále jen ""), neboť je založeno na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Je názoru, že soud vycházel výlučně z tvrzení žalovaného, zejména z ničím neprokázaného tvrzení o "údajném" porušení jeho povinností z pracovního poměru, aniž by věnoval pozornost důkazům a tvrzením, které v řízení sám předložil, což považuje - s ohledem na nemožnost podat v této věci (bagatelní spor) odvolání - za obzvlášť významné. Soud se též nijak nevypořádal s jeho argumentací ohledně závaznosti platového výměru jako součásti pracovní smlouvy, jakož i s tím, že tyto "dokumenty" je možné "modifikovat" pouze se souhlasem obou smluvních stran, a též opomenul, že osobní příplatek se stal nárokovým, neboť byl žalovaným výslovně přiznán.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen ""]. Ústavní soud není běžnou opravnou instancí v systému obecného soudnictví, a podústavní "nesprávnost" soudního rozhodnutí sama o sobě není kritériem jeho přezkumu.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je pak namístě především zdůraznit, že vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s , bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že postupem soudu a výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - jak bylo shora předznačeno - nepřísluší.

Aniž by se tedy mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném - adekvátně odůvodněném - rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.

Z provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo, že žalovaný nerezignoval vůči stěžovateli ani na svoji oznamovací povinnost dle ; okolnost, že tak učinil, aniž vydal nový platební výměr (což jediné může mít z hlediska správnosti jeho postupu význam), není způsobilá založit úsudek, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na skutkových a právních závěrech, jež by byly výrazem libovůle či extrémního pochybení soudu.

Proti též napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl, a objektivně mu ani ničeho vytknout nelze.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu