Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4567/12

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Václava Horníka a JUDr. Marie Horníkové, obou zastoupených Helenou Pelánkovou, advokátkou, se sídlem Panská 8, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010, č. j. -222, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2007, č. j. -133, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011 (v podání chybně uvedeno datum 31. 8. 2010), č. j. -271, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 9. 2010, č. j. -236, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítli porušení a d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y (dále jen "").

V řízení před obecnými soudy byl veden spor o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Albeř ze dne 29. 6. 2005, kterou uzavřeli stěžovatelé s Pozemkovým fondem České republiky. Spor byl vyvolán žalobci Josefem a Alenou Holečkovými (dále jen "vedlejší účastníci"), kteří tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na uvedeném určení, neboť v případě vyhovění žalobě by se mohli na základě jimi tvrzených skutečností ucházet o převedení uvedeného pozemku do svého vlastnictví. Podstatnou byla otázka posouzení naléhavosti právního zájmu na straně vedlejších účastníků a výklad aplikace , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") Soudy posléze dovodily, že požadované určení se může promítnout do právních poměrů vedlejších účastníků a žalobě vyhověly, když současně dospěly k závěru, že byly porušeny podmínky převodu stanovené

Stěžovatelé proti tomuto konečnému rozhodnutí brojí podanou ústavní stížností. Podrobně rekapitulují průběh jednání před obecnými soudy a právní stanoviska, která v průběhu řízení zaujímali. Ta posléze podrobně rozvádí. Podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že soudy vyhověly žalobě na určení, ačkoliv nebyly splněny podmínky ustanovení . Další porušení základních práv spatřují v nesprávném výkladu , z něhož obecné soudy dovodily absolutní neplatnost shora uvedené smlouvy o převodu pozemku.

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.

Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (y), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle y identifikují výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Obecné soudy napadená rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelů - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již pro svou povahu a obsah dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu