Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3551/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti části usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2012, č. j. -23, části usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2012, č. j. -25, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2012, č. j. -32 a č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí odpovídá , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Cítí se jimi zkrácen na svých základních právech, konkrétně uvádí právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d, a právo na rovné postavení před zákonem i v soudním řízení dle a y.

Stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě podal dvě žaloby, jimiž se domáhal zaplacení částek 2.555.000 Kč s příslušenstvím. Poté, co vzal žaloby zpět, krajský soud obě řízení nyní napadenými rozhodnutími zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky (výrok II) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli (výrok III). Proti výrokům o vrácení poplatku se stěžovatel odvolal, neboť nesouhlasil se snížením původně zaplaceného poplatku o 20%. Vrchní soud (taktéž rozhodnutími nyní napadenými) usnesení krajského soudu potvrdil jako věcně správná. V odůvodnění vyložil, že bylo správně postupováno podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění novely provedené , účinného od 1. 9. 2011. Přechodná ustanovení k (viz bod 1 čl. II) neupravila vracení soudních poplatků, proto v případě, kdy došlo k zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby před prvním jednáním ve věci, je pro volbu platného a účinného práva rozhodující okamžik zpětvzetí. To bylo v daném případě (případech) 15. 3. 2012, soud tedy snížil vracený poplatek zcela v souladu s právní úpravou.

S tímto postupem stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že výklad odvolacího soudu není ústavně konformní. Odvolací soud při interpretaci přechodných ustanovení vyšel pouze z jazykového výkladu a všechny ostatní výkladové metody pominul; stran použití výkladových metod pak v ústavní stížnosti cituje z řady rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle přechodných ustanovení k se za řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti poplatky vybírají podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými až po dni jeho účinnosti. Logicky lze podle stěžovatele dospět k jedinému závěru, totiž že pro vrácení soudního poplatku platí shodný princip jako pro jeho zaplacení. V opačném případě by se zákonodárce nepochybně vyjádřil jasněji. Stěžovatel v dané souvislosti namítá ještě zásah do právní jistoty a principu důvodného očekávání, neboť při podání žaloby kalkuloval s tím, že v případě jejího zpětvzetí dostane celý poplatek zpět. Konečně stěžovatel upozorňuje, že obdobný případ vrácení poplatku za zastavené řízení, zahájené před 1. 9. 2011, byl - dokonce v jeho vlastní kauze - soudem hodnocen opačně a poplatek se tehdy vracel celý.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dále platí, že částku 20.000 Kč, o kterou byl vracený poplatek v každém řízení zkrácen, nelze sice označit za bagatelní, ale šlo o obchodně právní spor, a to vždy o částku 2.555.000 Kč, z čehož lze usuzovat, že předmět ústavní stížnosti pro stěžovatele nijak zásadní význam nemá. I to pomyslnou hranici pro posun věci do roviny ústavněprávní zvyšuje.

Ve svých usneseních Ústavní soud obvykle připomíná základní východisko přezkumné činnosti, které ostatně ve svém podání zmiňuje i sám stěžovatel; není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Je ve smyslu článku 83 y orgánem ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů tvořících soudní soustavu ( y). To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních, včetně oblasti soudních poplatků.

Přezkoumávaná ústavní stížnost je ve své podstatě právě polemikou s výkladem přechodných ustanovení k , kterým se změnil , o soudních poplatcích, konkrétně zda "výběrem poplatků" mínil zákonodárce v širším smyslu vedle jejich přijímání rovněž jejich vracení nebo pouze jejich příjem a pro vrácení poplatku záměrně žádné přechodné ustanovení nekonstruoval.

Sluší se předeslat, že argumenty stěžovatele ve prospěch prvé výkladové varianty jistě nejsou bez závažnosti. Nakonec Ústavnímu soudu je známo, že krajské soudy v tomto ohledu rozhodovaly protichůdně. Například podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , publikovaném v databázi ASPI, se v případě řízení zahájeném před 1. 9. 2011 řídí nárok žalobce na vrácení soudního poplatku ustanovením zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 8. 2011. V odůvodnění je mimo jiné konstatováno: "Jak vidno, citovaná přechodná norma přísně rozlišuje znění zákona o soudních poplatcích účinné přede dnem a naopak ode dne účinnosti Nastíněný časový předěl se netýká jen vybírání soudních poplatků, jak by se mohlo zdát při letmém přečtení textu citované přechodné normy, ale i vracení zaplacených soudních poplatků. Časové odlišení účinnosti toho kterého znění zákona o soudních poplatcích se vztahuje na celý proces správy soudních poplatků jako takového, tedy kromě vybírání soudních poplatků i na jejich vracení. Jedná se o tzv. legislativní zkratku, kdy zákonodárce v zájmu stručnosti explicitně zmínil pouze vybírání soudních poplatků, byť se dotčená přechodná norma vztahuje i na vracení soudních poplatků. Předestřenému právnímu závěru napovídá i důvodová zpráva k č. l. II , kde zákonodárce jednoznačně praví, že dotčená přechodná norma se vztahuje na vybírání i vracení soudních poplatků." Naproti tomu například Krajský soud v Brně v usnesení sp. zn. , publikovaném tamtéž, dospěl k tomu, že bylo-li řízení před prvním jednáním zastaveno podle po 1. 9. 2011, soud vrátí zaplacený soudní poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení snížený podle zákona o soudních poplatcích, ve znění , i když bylo řízení zahájeno před 1. 9. 2011. Opačný závěr odůvodnil takto: "Odvolateli je třeba dát za pravdu, že v obsahu důvodové zprávy vztahující se k čl. II přechodných ustanovení k , je uvedeno, ž tímto článkem jsou stanoveny postupy pro vybírání a vrácení poplatků v řízeních zahájených před účinností nové právní úpravy. Z toho je sice zřejmé, že zákonodárce pravděpodobně původně zamýšlel upravit tímto článkem jak vybírání, tak vrácení poplatků za řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona, avšak tento záměr se již nepodařilo včlenit do přijaté zákonné úpravy tak, jak byla závazně uveřejněna ve Sbírce zákonů, a z tohoto důvodu je třeba podle čl. II postupovat pouze v případě vybírání poplatků, nikoliv již v případě jejich vrácení, které se pak nutně musí řídit novou zákonnou úpravou, tedy dle novelizovaného znění , ve znění platném a účinném od 1. 9. 2011."

Rozbíhavost judikatury obecných soudů je sice jevem v zásadě nežádoucím, ovšem pro Ústavní soud není obvyklým referenčním kritériem při posuzování ústavní stížnosti. Podstatné je, že Vrchní soud v Olomouci v napadených usneseních vyložil a aplikoval právní předpis způsobem, který není ani excesem ani projevem svévole a své rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Skutečnost, že se stěžovatel s vysloveným závěrem neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Významné pro hodnocení ústavní stížnosti dále bylo, že se již tři senáty Ústavního soudu v minulosti totožnou otázkou časové působnosti § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích zabývaly a vždy akceptovaly výklad, na němž stojí napadená rozhodnutí vrchního soudu; konkrétně jde o usnesení

sp. zn.

,

,

,

, dostupná na http://nalus.usoud.cz.

Podle Ústavního soudu tedy základní práva stěžovatele porušena nebyla. Návrh proto bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu