Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3902/11

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2012

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti V. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011 č. j. -134 odmítajícímu stěžovatelčino dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. -103, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo stěžovatelce (a dalšímu žalovanému) uloženo zaplatit žalobkyni peněžitou částku s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

VýrokUsnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011 č. j. -134 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. -103 se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdila, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že v občanskoprávním řízení o náhradu škody, v němž měla procesní postavení žalované, obecné soudy jednak akceptovaly důkaz trestním spisem, resp. některými jeho tomu z povahy věci odporujícími částmi, jednak tím, že Městský soud v Praze nereagoval na její stěžejní odvolací námitky a v rámci hodnocení důkazů se konkrétně nevyjádřil, ze kterých důkazů vyplývají pro soud odpovídající skutková zjištění, na nichž výrok svého rozsudku posléze založil. Uvedené ovšem má, jak dále ve svém návrhu stěžovatelka konstatuje, klíčový význam pro rozlišení toho, které y z trestního spisu lze jako důkaz v řízení před soudem v občanskoprávním sporu použít. Ve vztahu k většině z nich je dle názoru stěžovatelky tato možnost kategoricky vyloučena.

Poté, co tyto výhrady podrobně rozvedla, domáhala se stěžovatelka, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle a odst. l , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastníci řízení vyjádření. Předseda senátu 39 Co Městského soudu v Praze, z jehož rozhodovací činnosti stěžovatelkou kritizované rozhodnutí vzešlo, vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Konstatoval, že skutkové závěry byly činěny na základě provedených důkazů a závěry o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu byly přiměřeně odůvodněny, pročež je přesvědčen o ústavnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud potom ve svém vyjádření toliko zdůraznil, že stěžovatelka sice brojí proti nesprávnosti právních závěrů dovolacího soudu, ale v podstatě napadá skutkový stav, z něhož - vzhledem k přípustnosti dovolání podle - je povinen vycházet.

Za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem posoudit věc toliko z pohledu ústavněprávně relevantních tvrzení stěžovatelky, nikoli co do jejího merita, vyžádal si Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. . Z jeho obsahu zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání stěžovatelky do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2008 č. j. -78. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna (spolu s dalším žalovaným) zaplatit žalobkyni částku ve výši 86 663 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % od 15. 4. 2002 do zaplacení a náklady řízení ve výši 3 470 Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Nalézací soud vyšel (stručně shrnuto) ze zjištění, že stěžovatelka (spolu s dalšími osobami) neoprávněně čerpala u žalobkyně sociální dávky a proti ní vedené trestní stíhání bylo zastaveno, přičemž škodu lze uplatňovat v občanskoprávním řízení.

Pro posouzení námitek stěžovatelky je relevantní, že odvolací soud dokazování doplnil, když provedl důkaz příslušným trestním spisem. V protokolu o jednání před odvolacím soudem se konstatuje, že k důkazu se podle a 213a "čte spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. , zejména pak záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1, usnesení z 22. 5. 2003 na č. l. 3-6, poučení poškozeného v trestním řízení ze 7. 5. 2002 na č. l. 133, vyčíslení škody z 25. 4. 2002 na č. l. 134 a připojení se žalobkyně s náhradou škody datované 14. 5. 2004 na č. l. 135, dále návrh na podání obžaloby z 11. 6. 2004 na č. l. 251-255, obžaloba datovaná 17. 6. 2004 na č. l. 258-264 a rozsudek sp. zn. vůči žalované ad 2 (pozn. Ústavního soudu: stěžovatelce) na č. l. 281-282 a konečně usnesení o zastavení trestního stíhání vůči žalované ad 2 z 21. 9. 2004 na č. l. 285." (č. l. 101 spisu obecného soudu).

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud (zčásti) shrnul obsah jmenovaných listin a konstatoval, že v trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka úmyslně jednala způsobem, v jehož důsledku vznikla žalobkyni škoda. Připojil, že rovněž výše škody byla zjišťována a prokazována orgány činnými v trestním řízení a v tomto směru nemá důvody o správnosti jejich závěrů pochybovat.

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , , , písm. d) y]. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že k tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především a ) d [kupř. nález

sp. zn.

ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), nález

sp. zn.

ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].

Ve stěžovatelkou kritizované věci odvolací soud, ačkoliv v intencích a 213a dokazování doplnil, v odůvodnění napadeného rozsudku (ani v nezbytném rozsahu) neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z každého z provedených důkazů, případně konkrétně vymezených skupin důkazů, resp. myšlenkově se k nim stran této druhé alternativy co do společného hodnocení - umožňuje-li to jejich charakter a kontext - v rámci vyložení rozhodovacích důvodů nevymezil.

Obecný soud tak učinil ústavně nepřípustné souhrnné skutkové zjištění (k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001 sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002; rozsudky sp. zn. , , , , dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Jinými slovy, nevyvodil dílčí (konkrétní) skutková zjištění odrážející jednotlivé komponenty (subsumpčně postulované zákonem obecně definované relevantní právní skutečnosti) práva na náhradu škody formulované v , jak je z pohledu přezkoumatelnosti a ústavní souladnosti rozhodnutí nezbytné ( y, d, ).

Reflexí tohoto ústavního deficitu nutně nemohl být jiný výrok, než že Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. -103 pro rozpor s y, y základních práv a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil [ a odst. 3 písm. a) ]. Z povahy uvedené vady, tj. nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, plyne, že bylo by předčasným zabývat se dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti potud, že prostor pro jeho přezkum z tohoto pohledu by byl otevřen pouze v případě řádného odlišení dílčích skutkových zjištění (zrcadlících jednotlivé subsumpční komponenty) v relaci ke konkrétním důkazům.

Pro kasaci rozhodnutí odvolacího soudu bylo třeba zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, které se nyní posuzovanou věcí meritorně nezabývalo. V opačném případě by toto usnesení bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí zůstalo osamoceno a ztrácelo by rozumný smysl, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. kupř. nález

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239), nález

sp. zn.

ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález

sp. zn.

ze dne 3. 1. 2012 (N 1/64 SbNU 3)].

Za splnění podmínek obsažených v bylo rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.