Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1373/2009

30

Cdo 1373/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

K. K.

, zastoupeného JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalovanému

T. H.

, zastoupenému Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíčí pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. září 2008, č.j. -65, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. září 2008, č.j. -65, jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. března 2008, č.j. -51,

se zrušují

a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2008, č.j. -51, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal určení, že je vlastníkem specifikované bytové jednotky a spoluvlastníkem v uvedeném rozsahu společných částí specifikovaného domu a v témže rozsahu spoluvlastníkem označeného pozemku (dále již „předmětná bytová jednotka“). Dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že shora uvedené určovací žalobě zcela vyhověl, tj. určil, že žalobce je vlastníkem předmětné bytové jednotky, a žalovaného zavázal povinností nahradit žalobci specifikované náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu ( ) je zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení a Namítá, že odvolací soud při rozhodování vyšel ze zjištění a především posouzení, které provedl soudní znalec v jiném řízení, avšak závěry znalce odvolací soud zjevně nepochopil a špatně je interpretoval. Tuto svou dovolací argumentaci dovolatel pak ve svém dovolání blíže rozvádí. Ve světle provedených důkazů a nakonec i samotné výpovědi žalobce je zřejmé, že v případě žalobce se jednalo o vědomé provedení právního úkonu, když žalobce si i ve vztahu ke svému psychickému stavu byl dobře vědom, co podepisuje a jaké to pro něho má důsledky a následky. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a o dovolání rozhodoval podle právní úpravy před účinností

V posuzované věci dovolání dovolatele proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), bylo podáno včas a obsahuje též způsobilé dovolací důvody. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je toto dovolání ve smyslu přípustné.

Protože je dovolání v této věci přípustné, bylo povinností Nejvyššího soudu při rozhodování o něm přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud takovou jinou vadu, resp. vady zjistil.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ( ) tento soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem vyplývajícím z ustanovení Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí se musí odpovídajícím způsobem vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen poukazem na všechny skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní závěry, které přijal. Účelem odůvodnění rozsudku je především prokázat jeho správnost a odůvodnění musí být prostředkem kontroly správnosti postupu soudu při vydávání rozhodnutí soudu, tj. musí být přezkoumatelné. Absence některé ze zákonem předepsaných náležitostí odůvodnění rozsudku může pak přivodit stav, kdy takový rozsudek je nepřezkoumatelný, což z pohledu dovolacího řízení, v němž na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku má být věcnému přezkumu podrobeno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, zakládá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a je důvodem k vydání kasační rozhodnutí.

V judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) je konstantně zaujímán právní názor, že součástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v ustanovení Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. , judikoval, že je povinností soudu (což se přiměřeně vztahuje i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, obzvlášť v situaci, kdy odvolací soud v odvolacím řízení prováděl dokazování a z důkazních prostředků činil skutková zjištění, jež shledal za zásadně významná pro právní posouzení věci) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu až 135 hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.

Podle odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. , zaujal právní názor, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.

Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. září 2008 (č.l. 62 a násl.) sice vyplývá, že odvolací soud přistoupil k zopakování některých listinných důkazů ( ), z nichž učinil pro rozhodnutí ve věci zásadně významná skutková zjištění, nelze z něj však již zjistit, z jakého důvodu jiné důkazy nebyly odvolacím soudem zopakovány, resp. proč byly důkazy, jež měly být v řízení před soudem prvního stupně provedeny, zredukovány. Přitom v posledně citovaném judikátu dovolacího soudu zvýrazněný požadavek vypořádat se s případnou důkazní redukcí v rámci postupu podle v uvedených souvislostech doznává své relevance o to více, že odvolací soud na jím zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení obč. zák. postihující nedovolené právní úkony absolutní neplatností, v tomto případě pro jednání v rozporu s dobrými mravy.

Vytknout je nutno také odvolacímu soudu jeho nedůslednost při odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, v němž oproti zákonem předepsanému způsobu ( ) absentují dílčí skutková zjištění, jakož i precizovaný závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta). Za nedostatečné jsou totiž podle Nejvyššího soudu v odůvodnění rozsudku použité formulace typu

„ze znaleckého posudku...bylo zřejmé“

,

„z obsahu posudku však bylo zřejmé“

,

„I z případů...lze vzít za prokázané“

, aniž by bylo, v situaci, kdy odvolací soud podané žalobě vyhovuje, uvedeno, co odvolací soud z toho kterého důkazu vlastně konkrétně zjistil, a na podkladě jakých dílčích skutkových zjištěních učinil (celkový) závěr o skutkovém stavu věci – skutkovou právní větu, na kterou bylo aplikováno příslušné právní pravidlo chování.

Uvedený požadavek v dané věci prostupoval do popředí o to více, neboť rozsudek soudu prvního stupně pro jím učiněné souhrnné skutkové zjištění byl nepřezkoumatelný. Přitom Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, číslo svazku 6, poř č. 40, a na něj obsahově navazující judikaturu – in

www.nsoud.cz

).

Kromě toho je třeba konstatovat, že dokazování listinnými důkazy nebylo soudem prvního stupně vedeno korektním způsobem.

O úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí, se sepisuje protokol. V protokolu se také mj. vylíčí průběh dokazování (srov. ).

Z protokolů o jednání před okresním soudem ze dne 22. ledna 2008 (č.l. 21 verte) a ze dne 26. února 2008 (č.l. 28 verte ) vyplývá, že soud prvního stupně při těchto jednáních sdělil obsah uvedených listin, aniž by z protokolu bylo vůbec zřejmé, že těmito listinami bylo provedeno dokazování. Přitom platí, že důkazu se při jednání provádí tak, že předseda senátu (samosoudce)u nebo její část přečte anebo že sdělí obsahy ( ), a že v protokolu o jednání je třeba vždy uvést, jakouu byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden, tj. zda byla nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsahy (srov. Drápal, L.: Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele , mimořádná příloha časopisu Právní rozhledy č. 5/2002, str. 25).

Jestliže z protokolu o jednání nevyplývá, že označenéy, které měly být předsedou senátu (samosoudcem) čteny nebo jejichž obsah byl sdělen, byly předmětem dokazování, pak je třeba konstatovat, že takové dokazování nebylo učiněno v souladu s ustanovením , a že zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci činil z takto vadně provedených důkazů, nebylo možno při rozhodování využít (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , in

www.nsoud.cz

).

Nedůslednost soudu prvního stupně při dokazování a jím následně učiněné souhrnné skutkové zjištění se kupř. odrazila i v absenci náležitého zhodnocení listinného důkazu na č.l. 5 – kopie dohody o užívání bytu ze dne 11. listopadu 2005, kterou měli uzavřít účastníci tohoto sporu a v níž se mj. uvádí, že

„kupní smlouva ze dne 5.9. 2005 o převodu bytové jednotky č. 1031/1 v budově M. B. č.p. 1030, 1031...byla zajišťovacím nástrojem ke smlouvě o půjčku“

, neboť

„Pan T. H. půjčil dne 5.9. 2005 panu K. K. částku 200.000,--Kč“

mj. s tím, že

„...pokud se pan K. K. ocitne v prodlení s placením a neuhradí celkem tři splátky, bude pohledávka pana T. H. vypořádána z hodnoty bytu, uvedeného v odst. I...“

Pokud v narativní části žaloby žalobce mj. uvádí, že

„dne 5.9. 2005 žalobce...podepsal...o předmětných nemovitostechu, označenou jako kupní smlouva, ačkoli neměl v úmyslu svůj byt prodat. Žalobce měl záměr půjčit si od pana H. peníze, potřeboval je na úhradu nedoplatku za odběr plynu ve svém bytě. Obdržel od žalovaného v notářském úřadu JUDr. M. 100.000,- Kč...“

, a pokud při jednání před soudem prvního stupně dne 20. března 2008 svědek J. P. mj. vypověděl, že

„Na začátku září 2005 se na mě žalobce obrátil s žádostí, zda bych mu nesehnal nějakou půjčku, neboť dlužil asi 4.500,- Kč za inkaso za byt. Já jsem se proto obrátil na mého známého D. D. a ten prostřednictvím jiné osoby...půjčku žalobci zajistil...Jakou částku žalobce od žalovaného dostal nevím, mě dal 25.000,- Kč za zprostředkování...Já jsem...zjistil, že...

(žalobce)

prodal svůj byt...Na to šel žalobce zpět k notáři, aby se ujistil, zda byt opravdu prodal...“

, pak bylo přímo esenciální zabývat se otázkou, zda v daném případě uzavřená kupní smlouva (ne)naplňuje znaky tzv. propadné zástavy a nepředstavuje tak neplatný právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.

V judikatuře Nejvyššího soudu přitom institut tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , in www.nsoud.cz), byl spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. (in

www.nsoud.cz

), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor, od nějž není důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat:

„Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“

Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. (in

www.nsoud.cz

) judikoval, že

„Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ .

Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu