Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3238/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora, se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2011, č. j. -22, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2011, č. j. 33 EXE1919/2011-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na nezávislost soudního exekutora.

V řízení před Okresním soudem v Hradci Králové byl podán návrh oprávněného na nařízení exekuce pro částku 6.000 Kč s příslušenstvím. Ještě před tím, než soud stačil ve věci nařídit exekuci, byl návrh vzat zpět, neboť pohledávka, která měla být vymáhána, byla po podání návrhu zaplacena. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud v Hradci Králové exekuční řízení zastavil a o nákladech řízení účastníků a stěžovatele jako soudního exekutora rozhodl tak, že je nikomu nepřiznal. Ve vztahu ke stěžovateli soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o nákladech vychází ze skutečnosti, že exekuce nebyla dosud nařízena a exekutor nebyl jejím provedením pověřen.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kterým napadl jak výrok o nepřiznání náhrady účastníkům řízení, tak výrok, kterým mu nebyly přiznány náklady exekuce. Argumentoval tím, že mu jako exekutorovi vznikl v souvislosti se zastavením exekuce nárok přinejmenším na náhradu hotových výloh podle ustanovení , exekučního řádu, vyhl. ministerstva spravedlnosti č. , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to minimálně ve výši náhrady za doručení písemnosti podle ustanovení exekučního řádu, neboť jako soudní exekutor musel písemně informovat povinného o zastavení exekuce. Musel taktéž vrátit paušální náhradu hotových výdajů, kterou povinný po dohodě s oprávněným složil na stěžovatelův účet, neboť to byla podmínka oprávněného pro zpětvzetí návrhu na exekuci. Dále stěžovatel uvedl, že mu vznikly další náklady tím, že musel činit kroky ještě před pověřením, které mu ukládá zákon, konkrétně např. vyhotovení žádosti o pověření k provedení exekuce.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nemělo být vůbec vydáno, protože soudní exekutor nebyl ještě soudem provedením exekuce pověřen, a proto nebyl účastníkem řízení a jen v důsledku tohoto (chybného) rozhodnutí se exekutor stal v této fázi účastníkem. Tento závěr dovodil z ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé exekučního řádu, podle kterého exekutor může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Na toto ustanovení teprve navazuje ustanovení § 90 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona náleží exekutorovi odměna a náhrada hotových výloh. Pokud dosud nepověřenému exekutorovi vzniknou v této fázi výdaje, je to důsledek právní úpravy, podle které je oprávněný nucen podat návrh a zahájit exekuční řízení nikoliv u soudu, ale u soudního exekutora. K té části odvolání stěžovatele, které směřovalo do výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkům, odvolací soud uvedl, že stěžovatel k tomuto odvolání nebyl oprávněn.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v odvolacím řízení. Tvrdí, že napadené rozsudky (správně usnesení) představují denegatio iustitiae a jsou v rozporu s principem právní jistoty. Poukázal na to, že z jeho strany bylo legitimní očekávat, že v okamžiku, kdy byl jako soudní exekutor na základě zákona ještě před zahájením exekuce do procesu přípravy exekuce zapojen, musí mít postavení zaručující mu alespoň úhradu hotových výdajů, které byl nucen vydat. Argumentuje judikaturou Ústavního soudu a zejména se odvolává na nález

sp. zn.

. Ústavní soud se zde vyslovil v tom smyslu, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem garantovaná základní práva, která v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, které jsou u zavázány poskytovat základním právům ochranu cestou interpretace a aplikace právních norem. Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje porušení principu právní jistoty a důvěry občana v právo. V tomto směru se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatel také poukazuje na důležitost ekonomické nezávislosti soudního exekutora, která byla postupem obecných soudů v daném případě podle jeho názoru dotčena. Na závěr navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.

, v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva byla porušena ústavně garantovaná práva, konkrétně právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu, právo vlastnit majetek a práva na nezávislost soudního exekutora (zřejmě míněno v kontextu nezávislosti soudní moci), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatel námitky porušení základních práv identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.

Obecné soudy napadená rozhodnutí srozumitelně odůvodnily, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

K tomu Ústavní soud dodává, že na straně stěžovatele nemohlo dojít k porušení principu legitimního očekávání. Neuvádí žádný případ z předchozí zkušenosti, na základě kterého mohl nyní důvodně předpokládat, že pro jím uplatňovaný nárok svědčí určité subjektivní právo nebo že pro něj bude platit určité právo objektivní. Pokud uvádí rozhodnutí Ústavního soudu, na které se odvolává, přehlíží, že jde o rozhodnutí mající základ ve zcela odlišných skutkových a právních okolnostech.

Ve věci

sp. zn.

šlo o otázku státního občanství v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem. Ústavní soud označil za nepřípustné, aby se veřejná moc, která stěžovatelce konfiskovala majetek jako československé státní příslušnici, k ní nechovala jako ke své státní občance v okamžiku, kdy by měla v restitučním řízení zmírnit způsobené křivdy.

Ve věci

sp. zn.

, kde šlo o srovnatelnou problematiku, jaká je posuzována v této věci, dovodil Ústavní soud legitimní očekávání na straně stěžovatelky BRE Bank S. A. ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. . Navíc v této posledně uvedené věci šlo ve svém souhrnu o několikamiliónovou pohledávku a nikoliv o bagatelní částku, jako je tomu v případě nyní posuzovaném.

Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu