Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2999/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -23 ze dne 20. července 2011, a usnesení Městského soudu v Brně č. j. -3 ze dne 5. listopadu 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna, a. s., se sídlem Hlinky 151, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. října 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně nařízena na majetek stěžovatele exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. ze dne 30. července 2003 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice řízení (tam oprávněné) ve výši 1011 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že byla porušena jeho základní práva podle , a d.

2. V ústavní stížnosti se stěžovatel konkrétně dovolává právních názorů obsažených v nálezech

sp. zn.

(N 208/51 SbNU 593),

sp. zn.

(N 44/48 SbNU 521),

sp. zn.

(N 223/51 SbNU 793) a

sp. zn.

(N 104/53 SbNU 309), a tvrdí, že rozhodnutí nalézacího soudu není vykonatelné. Je to dáno jednak tím, že z adresy, na kterou mu nalézací soud doručoval, se i s rodiči odstěhoval, přičemž i jeho tehdejším sousedům T. bylo známo kam. To ovšem poštovní doručovatel nezjišťoval. S ohledem na to zjišťoval nalézací soud místo jeho pobytu toliko formálně, a nebyl proto materiální důvod ustanovit mu opatrovníka. Nadto byla ustanovena jeho opatrovnicí v nalézacím řízení pracovnice soudu, která za něj neučinila žádný úkon, neuvedla na jeho obranu žádný argument, nezúčastnila se ústního jednání, ani nepodala opravný prostředek. Přitom v době, kdy byl doručován rozsudek, měl stěžovatel v evidenci obyvatel zaregistrovánu adresu B., kde i přebíral poštu, avšak tam mu nalézací soud nikdy nic nedoručoval.

3. Odvolacímu soudu stěžovatel konkrétně vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, proč nepostupoval tak, jak mu ukládá ústavní předpis, resp. tak, jak je to vykládáno Ústavním soudem.

4. Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se odvolací soud námitkami stěžovatele zabýval. Následná argumentace stěžovatele přitom argumenty obecného soudu buďto zcela pomíjí, anebo se s nimi míjí.

7. Odvolací soud totiž jasně vyložil, že nejprve zjistil, zda rozhodnutí nalézacího soudu bylo doručeno opatrovníkovi, který byl ustanoven stěžovateli. V návaznosti na to pak vyložil, že exekučnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost procesního postupu nalézacího soudu, který povinnému opatrovníka ustanovil v nalézacím řízení. Stran tohoto závěru konečně odkázal na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. října 2002 (in SbNS 2004: 7, 494 - č. 62; též SoJu 2003: 1, 51 - č. 16). Uvedený právní závěr byl tedy pro stěžovatele i předvídatelný a obecně i ústavně souladný (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. března 2010; aj.)

8. Pokud jde o stěžovatelem uváděné nálezy, právní názory v nich uvedené jsou na daný případ neaplikovatelné. To je dáno jednak tím, že všechny vycházejí z procesní situace, kdy bylo ústavní stížností napadáno rozhodnutí nalézacího a nikoliv exekučního soudu, jako v daném případě. Kromě toho jsou tyto právní názory překonány s ohledem na vývoj právní úpravy. S účinností od 23. ledna 2009 lze totiž podle žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle přechodných ustanovení k , kterým bylo zakotveno uvedené ustanovení do , lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Konečně podle lze tuto žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Právě s ohledem na onu změnu právní úpravy jsou nyní ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím nalézacích soudu v obdobných případech odmítány jako nepřípustné pro porušení principu subsidiarity (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. března 2011,

sp. zn.

ze dne 24. června 2011,

sp. zn.

ze dne 15. června 2011,

sp. zn.

ze dne 13. června 2011; aj.).

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2011

Jiří Nykodým, v r.

předseda senátu