Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 437/11

Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti MUDr. J. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. ze dne 17. 9. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 2. 3. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 11. 11. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , a 3 d a dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh (napadených rozhodnutí), byla prvým z nich žaloba stěžovatelky směřující proti České republice, Ministerstvu spravedlnosti, na náhradu škody ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta pro soudem zjištěný nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím exekutora a vznikem škody a toto rozhodnutí soudu I. stupně bylo odvolacím soudem druhým z označených rozhodnutí jako věcně správné potvrzeno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka prostřednictvím advokáta tzv. blanketní dovolání, v němž poukázala na dovolací důvod podle , aniž by jej obsahově vymezila a popsala. Uvedla pouze, že s rozhodnutím soudů nižší instance nesouhlasí a dovolání o chybějící náležitosti podle v zákonné dvouměsíční lhůtě nedoplnila. O takto podaném dovolání dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že dovolání podle za přiměřeného použití věty prvé odmítl. Jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, učinil tak s odkazem na ustanovení , věta prvá, věta prvá a na svou judikaturu - ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek publikovaná rozhodnutí sp. zn. a .

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu tvrdí porušení práva na spravedlivý proces. Dovolání podle ní bylo projednatelné a pokud soud dospěl k závěru, že trpí vadami, měla být stěžovatelce, resp. jejímu zástupci poskytnuta dodatečná lhůta ke zhojení tohoto nedostatku. Pokud jde o rozhodnutí soudů nižších stupňů, tvrdí, z důvodů, které rozvádí, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do práva na soudní ochranu napadeným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně poukazem na příslušné procesní normy i svou publikovanou judikaturu vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno blanketní dovolání stěžovatelky projednat a proč muselo být odmítnuto. Dle přesvědčení Ústavního soudu tak dovolací soud učinil v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Blanketní dovolání stěžovatelky bylo podáno prostřednictvím zvoleného advokáta, který si musel být vědom, že náležitosti dovolání lze doplnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání, prodloužit tuto lhůtu pak je možné pouze v případech, že není splněna podmínka povinného zastoupení ( ), tak tomu však v daném případě stěžovatelky, zastoupené již v době podání dovolání advokátem, nebylo. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit v tom, že postupem jmenovaného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Také rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jimiž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky na náhradu škody vůči státu, byla řádně zdůvodněna odkazem na zjištěný skutkový stav a příslušná ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přitom úvahy soudů obou stupňů a jejich závěr o tom, že pokud jde o částku 40.000,- Kč (amortizaci vozidla), se o škodu ve smyslu ustanovení nejedná, jakož i závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudního exekutora a vznikem další tvrzené škody je řádně, logicky zdůvodněn a nevykazuje tak prvky libovůle. Ani v poměru k těmto rozhodnutím tak Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k porušení dalších stěžovatelkou označených základních práv. Nehledě k tomu, že za shora uvedeného stavu, kdy Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nebylo shledáno protiústavním, možno vycházet ze závěru, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, o němž by dovolací soud mohl jednat a rozhodnout, na stěžovatelku se tak nemůže vztahovat dobrodiní ustanovení , a lze tak vycházet také ze závěru, že v poměru k rozhodnutím soudů I. a II. stupně byla ústavní stížnost podána evidentně po lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení cit. zákona.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..

V Brně dne 10. března 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu