Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 547/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v a 3 a byla přímo porušena zásada rovnosti účastníků dle d (dále jen " "). Dále tvrdil, že nepřímo bylo porušeno i vlastnické právo garantované y.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2013 ( -45), potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2013 ( -35), kterým nalézací soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí domáhal náhrady pro omezení vlastnického práva o zaplacení 584 319 Kč s přísl. pro tzv. regulaci nájemného respektive "zmrazení" regulovaného nájemného v letech 2002-2006.

Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, který nepřisvědčil jeho argumentaci, že řízení je osvobozeno od zaplacení soudního poplatku analogicky dle odst. l písm. m) , ve znění účinném před 31. 12. 2011, ( ). Stěžovatel tvrdil, že vyměřením soudního poplatku vzniká nerovnost mezi účastníky řízení, neboť se po státu domáhá plnění z důvodu jeho odpovědnosti za škodu, proto je od placení soudního poplatku osvobozeno. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva je totiž zvláštním nárokem odvozeným přímo z y. Stěžovatel konstatoval, že klasickým nárokem ve smyslu by byl tehdy, pokud by žalovaná Česká republika v řízení vystupovala jako běžný soukromoprávní subjekt.

Dále stěžovatel zpochybňoval názor odvolacího soudu, že žalovaná částka jako náhrada za omezení vlastnického práva nemůže být posouzena z titulu náhrady škody proti státu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu, že jde o odlišný nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, a proto toto řízení není osvobozeno od placení soudního poplatku. V ústavní stížnosti poukazuje na bod 19. stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , z něhož vyplývá, že by se při uplatňování náhrady mělo postupovat analogicky podle zákona o odpovědnosti státu, což také učinil.

Stěžovatel argumentuje smyslem a účelem výběru soudních poplatků a poukázal na nejednotnost rozhodování obecných soudů, kdy obecný soud v řadě řízení se stejným skutkovým a právním základem soudní poplatek nevyměřil. Použití odstrašujícího legitimního ekonomického nástroje, kterým bezesporu soudní poplatek je, není namístě jeho užití ve věcech žalob proti státu obsahující veřejnoprávní prvek.

Stěžovatel podotkl, že požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil svůj názor uvedený v obdobné ústavní stížnosti usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2012 a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

II.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [ ve spojení s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení . Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

V souzené věci lze (je nutno) za mimořádný opravný prostředek ve smyslu považovat dovolání podle a násl. (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel byl o možnosti podání dovolání odvolacím soudem poučen, ale dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek nevyčerpal a podal ústavní stížnost Ústavnímu soudu předčasně.

V této souvislosti dovodila judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007

sp. zn.

, ze dne 20. 7. 2006

sp. zn.

, ze dne 14. 3. 2007

sp. zn.

, ze dne 24. 1. 2007

sp. zn.

, ze dne 10. 3. 2011

sp. zn.

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle nejde o důvod "závisející na uvážení" podle (ve znění do 31. 12. 2012 včetně) vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. , s přiměřeným užitím ) nebo neodstraněné vady. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá, jak bylo výše uvedeno. V takovém případě je proto třeba ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro nevyčerpání opravných prostředků. Tento závěr je nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ. V daném případě proto nelze zvažovat, zda zde stěžovatel nebyl vystaven do situace, kde nemohl předvídat přípustnost dovolání (například lze poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05). Závěr zde učiněný plyne jak z jednoznačné právní úpravy dovolání, tak judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Ústavní soud jako obiter dictum připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Hlavním argumentem stěžovatele, o který opírá svůj názor, že měl být osvobozen od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z y, je citace ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích.

Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y (což je evidentně nárok odlišný), a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000

sp. zn.

(U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj