Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2296/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. Š., advokáta, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 2. 2010, č. j. -99, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2010, č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Chebu bylo rozhodnuto, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování ve výši 1.440,- Kč. Při jejím stanovení určil soud podle vyhl. č. odměnu advokáta-opatrovníka (žalované osoby neznámého pobytu) za jeden úkon právní pomoci ve výši 300,- Kč.

Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud uvedl následující:

"V přezkoumávané věci byl opatrovník ustanoven žalované jako osobě neznámého pobytu, tedy tarifní hodnotou věci je částka 500,- Kč. Dle ust. § 7 citované vyhlášky činí sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 500,- Kč částku 300,- Kč. Uvedené zcela jednoznačně vyplývá z citovaného zákonného ust. § 9 odst. 5 vyhlášky, které je ustanovením kogentním. Soud I. stupně tak postupoval správně, když opatrovníku žalované určil odměnu za úkon ve výši 300,- Kč a jeho rozhodnutí nelze nic vytknout. Argumentace opatrovníka žalovaného, že se jedná o činnost, kterou je třeba považovat za poskytování právních služeb advokátem, je sice pravdivá, avšak za stavu, kdy advokát poskytuje právní službu jako opatrovník, přísluší odměna, nikoliv podle vyhl. č. , nýbrž odměna dle ust. citované vyhlášky, když toto ustanovení je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení danému v . Pokud se žalovaný dovolával rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. -140, odvolací soud se závěry tohoto rozhodnutí nesouhlasí z důvodů výše uvedených. Zároveň není odvolací soud tímto rozhodnutím vázán."

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutími shora uvedených soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle d a "právo rovnosti" ve smyslu d. Proto se domáhá jejich zrušení.

V konkrétnostech stěžovatel polemizuje s názorem Krajského soudu v Plzni, že ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. o odměně advokátů (advokátní tarif) je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení advokátního tarifu. Nicméně, i pokud by tomu tak bylo, je prý zcela nepochybné, že toto ustanovení je ve zřejmém rozporu se zásadou rovnosti. Je totiž zřejmé, že úloha advokáta při výkonu funkce opatrovníka je daleko zodpovědnější a složitější, než při výkonu advokátní činnosti jako takové a při zastoupení mandanta, se kterým si advokát může ujasnit sporné či nejasné otázky v řízení. Při výkonu funkce opatrovníka musí advokát nejen navrhnout možnosti při vedení sporu, ale i o tomto postupu sám rozhodnout, přičemž může vycházet toliko z obsahu spisu a nikoliv z dalších skutečností, které může znát pouze účastník řízení. V této souvislosti stěžovatel dodává, že již řada soudů se s tímto názorem ztotožnila a odměnu opatrovníka v případě, že ji vykonává advokát, určuje nikoliv dle advokátního tarifu, ale podle této vyhlášky. Průlomovým rozhodnutím bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. nebo .

II.

Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Zde lze citovat kupříkladu rekapitulující usnesení

sp. zn.

:

"Ústavní soud je podle České republiky (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle ), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

či

- odmítl.

Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř.

sp. zn.

,

,

,

,

), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska

účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř.

,

,

).

Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.

Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle odmítnuta.

Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též

sp. zn.

,

,

či

).

Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008

sp. zn.

platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle , a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.

Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle usnesením bez jednání odmítl.".

III.

Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nevidí důvod odchýlit se od shora citované vlastní judikatury. Proto - po shledání, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu