Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2797/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. N., advokáta, zastoupeného JUDr. Věrou Říhovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Dr. D. Bechera 23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2009 sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení ustanovení , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a a 4d, Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Všeobecné deklarace lidských práv, č1. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a současně podal i návrh na zrušení ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "advokátního tarifu").

Z ústavní stížnost a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl potvrzen výrok usnesení Okresního soudu v Chebu sp. zn. , kterým byla stěžovateli jako opatrovníku žalovaného přiznána odměna ve výši 1.428 Kč, a to dle ustanovení § 7 bodu 1 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 11 advokátního tarifu.

V ústavní stížnost (stejně jako předtím v odvolání) stěžovatel s výší přiznané odměny nesouhlasí; je totiž "značně" nižší než odměna, která odpovídá zastoupení na základě plné moci či rozhodnutí o ustanovení advokáta podle , přestože jde o "tutéž práci" a mezi činností advokáta v těchto postaveních není zásadní rozdíl. Naopak, opatrovník ustanovený osobě neznámého pobytu má podle jeho názoru pozici ztíženou, neboť může vycházet jen z obsahu spisu, a nikoli z informací klienta, se kterým nemá možnost se osobně setkat. Přiznanou odměnu proto považuje stěžovatel za zcela neadekvátní (nepřiměřenou), a porušující ústavní princip rovnosti.

Ústavní soud je dle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadenému rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu; via facti totiž nevytýká obecným soudům neústavní interpretaci tohoto ustanovení, nýbrž zpochybňuje ústavně konformní charakter aplikovaného předpisu (ustanovení).

Ústavní soud tedy - ve vztahu k napadenému usnesení - musel prvotně soustředit pozornost k otázce, zda odvolací soud nepochybil, když nepřerušil řízení ve smyslu , čemuž v řízení před Ústavním soudem obsahově koresponduje otázka, zda existují důvody k aplikaci ustanovení , jestliže stěžovatel i zde návrh na zrušení podzákonného právního předpisu, resp. jeho ustanovení, podal.

Podle posledně označeného ustanovení platí, že byl-li spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle , senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle písm. a) nebo b).

Senát Ústavního soudu však řízení nepřeruší, dospěje-li k závěru, že návrh dle je - ve smyslu - návrhem zjevně neopodstatněným (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 422).

To je významné potud, že závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova návrhu se uplatní i v právě posuzované věci.

Nelze než se ztotožnit s úsudkem odvolacího soudu, jestliže důvod k postupu podle neshledal. Ústavní soud se totiž otázkou rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle již dříve zabýval (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

nebo

) a k obdobným názorům, které uplatnil odvolací soud v dané věci, nevznesl relevantní výhrady. Interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu prohlásil za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Ústavní soud současně již v minulosti konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá".

Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, pročež protisměrně působící kritiku stěžovatele akceptovat nelze.

Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu je odůvodněn výše předznačený závěr, že návrh na zrušení ustanovení advokátního návrhu je zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle a b) .

Pakliže rozhodné ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu nebylo obecnými soudy vyloučeno z aplikace v dané věci odůvodněně, zbývá posoudit již toliko průběh a výsledek řízení, jenž byl - mimo jiné i na jeho základě - ustaven. Že obecné soudy toto ustanovení vyložily vadně, však ani stěžovatel netvrdí. Jeho odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů; ostatně ve výše uvedených usneseních Ústavní soud posuzoval naopak rozhodovací "praxi" shodnou s tou, jež byla vyjádřena i ve věci stěžovatele.

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru - s obdobným odvoláním na předchozí rozhodnutí v týchž věcech - že i v této části je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť již dříve bylo dovozeno, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází.

Senát Ústavního soudu proto i v této části ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu