Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
65457.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 465/10
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 11. 2009 č. j. 6 Cm 29/2007 -702 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2010 č. j. 4 Cmo 12/2010 -735, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opětovně požádal soud o přiznání osvobození od placení soudního poplatku za odvolání v části, v níž nebyl osvobozen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, s odůvodněním, že u něj došlo ke změně jeho majetkových poměrů, neboť mu přestala být vyplácena podpora v nezaměstnanosti a na jeho majetek byla prohlášena exekuce. Obecné soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly stěžovateli.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
,
sp. zn. I. ÚS 201/02
,
sp. zn. II. ÚS 249/03
,
sp. zn. IV. ÚS 109/06
,
sp. zn. III. ÚS 2542/08
a další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR].
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezeného ústavního práva stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna.
K tomu je namístě zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze cituje nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 289/03
, aniž by však argumentoval na podporu závěru, že na nyní posuzovaný případ citovaný nález dopadá. Odkaz stěžovatele na citovaný nález Ústavního soudu je nepřípadný, neboť v tehdejší věci se jednalo o případy značně rozdílné od případu stěžovatele.
V nyní projednávané věci totiž nebylo vyhověno stěžovateli s poukazem na to, že nevznesl žádnou novou okolnost týkající se jeho majetkových poměrů. Skutečnost, že stěžovateli byla podpora v zaměstnanosti přiznána po dobu maximálně 12 měsíců, krajský soud zvážil již při posuzování předchozí žádosti o osvobození od placení soudních poplatků. Pokud jde o dlužnou částku, k jejíž úhradě byla nařízena exekuce a následně vydány exekuční příkazy, existence tohoto dluhu si stěžovatel musel být vědom již v době, kdy v řízení prvně žádal o přiznání osvobození od placení soudních poplatků, tj. k 28. 5. 2009, neboť exekuční titul byl vydán 9. 1. 2007. Přesto stěžovatel o tomto svém závazku nic v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuváděl, natož aby tento dluh soudu dokládal. Krajský soud v napadeném usnesení pouze nad rámec dodal, že i kdyby předmětný závazek stěžovatel doložil, na rozhodnutí soudu by to nemělo vliv (s ohledem na výši vymáhaného dluhu, který i s náklady exekuce činí částku nepřesahující 30.000,- Kč, a vzhledem k tomu, že je na stěžovateli, aby si uspořádal své záležitosti tak, aby mohl dostát svým závazkům, a není proto možné odpovědnost za placení svých dluhů přenášet formou osvobození od placení soudních poplatků na stát). Na právně relevantní odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (tj. ratio decidendi) navázal i vrchní soud v napadeném usnesení a uvedl, že z opakované žádosti stěžovatele je patrné, že se závěrem soudů vydaných k jeho předchozí žádosti o osvobození od placení soudních poplatků nesouhlasí, přesto že v tomto směru se jednalo o konečné rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Dle vrchního soudu takový postup vede k průtahům v řízení a nabízí se tak úvaha o účelovém oddalování konečného rozhodnutí ve věci samé. Na závěru vysloveném v napadených rozhodnutích, že stěžovatel nepředložil ve své opakované žádosti skutečná nova, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, a ostatně ani stěžovatel závěr soudů o absenci novot argumentačně nepopírá. Úvaha soudů, že stěžovatel usiluje svou novou žádostí obejít absenci již dalších opravných prostředků proti v předchozí věci vydaným rozhodnutím, není excesivní. Ústavní soud se nemohl zabývat věcně rozhodovacími důvody uplatněnými v soudních rozhodnutích o předchozí žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků, neboť ta stěžovatel ústavní stížností nenapadl (a byl by nyní zjevně po lhůtě u Ústavního soudu).
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu