Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 249/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů S. B., a Mgr. V. B., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2003, č. j. -190, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č. j. -175, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. října 2001, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově. Krajským soudem v Praze bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově, jímž bylo výrokem I. zastaveno soudní řízení o přiznání osvobození od soudního poplatku a výrokem II. bylo zastaveno vlastní řízení o žalobě pro zaplacení částky 298.416,35 Kč z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelé v průběhu řízení již podali návrh na osvobození od soudních poplatků dne 6. září 1999, ale toto osvobození jim nebylo přiznáno. Protože stěžovatelé novou žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodnili stejně jako předchozí, a soud zároveň neshledal v této nové žádosti žádné další skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání osvobození, řízení zastavil vzhledem k tomu, že o osvobození od soudního poplatku již bylo rozhodnuto dříve. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné odmítnuto.

Stěžovatelé namítali, že se obecné soudy nevypořádaly s podanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků a nezhodnotily náležitým způsobem veškeré předložené doklady (nezabývaly se zejména předloženým ekonomickým rozborem datovaným dnem 23. prosince 2003), čímž porušily d (dále jen " "), který zakotvuje právo na spravedlivý proces. Poukázali na to, že ve stejné kauze, týkající se vymožení části oprávněné pohledávky stěžovatelů, jiný senát Krajského soudu v Praze v odvolacím řízení v usnesení, č. j. -115, jasně konstatoval celkový stav věci a umožnil stěžovatelům domoci se svého práva. Je tedy zřejmé, že se nejednalo o bezúspěšné uplatňování práva.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení odkázal na usnesení v dané věci s tím, že považuje toto rozhodnutí za správné.

Okresní soud v Benešově ve vyjádření účastníka uvedl, že dle jeho názoru bylo postupováno v souladu se zákonem a nedošlo k porušení y. Pokud jde o důvody i právní hodnocení věci odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Krajský soud v Praze se nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. Po posouzení věci z výše uvedených hledisek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na úvod je třeba konstatovat, že stěžovatelé podali několik dalších ústavních stížností, které se týkaly v podstatě totožných věcí (nesouhlas s rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudního poplatku), a které byly Ústavním soudem jako neopodstatněné odmítnuty (např. usnesení ze dne 26. září 2003,

sp. zn.

, usnesení ze dne 1. října 2003,

sp. zn.

, usnesení ze dne 14. ledna 2004,

sp. zn.

). Ústavní soud nemá ani v tomto případě, poté co se seznámil se spisem, který si vyžádal od Okresního soudu v Benešově, důvod se od závěrů obsažených ve svých předchozích rozhodnutí odchýlit.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která ostatně postrádala podrobnější ústavněprávní argumentaci, nesouhlasili s tím, že bylo zastaveno občanské soudní řízení, protože nezaplatili soudní poplatek a osvobození od jeho zaplacení jim nebylo přiznáno. Namítali, že soudy dostatečně nezhodnotily veškeré předložené doklady a majetkové poměry stěžovatelů. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelů s hodnocením jejich majetkových poměrů při aplikaci ustanovení , odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu (např. usnesení

sp. zn.

), dle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů ( y ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností, odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Ze spisu nebyly zjištěny ani žádné další skutečnosti, které by mohly znamenat porušení ústavně zaručených lidských práv a odůvodňovaly tak podání ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitku, že jiný senát téhož krajského soudu rozhodl v obdobné věci odlišně, Ústavní soud uvádí, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování nepřísluší, neboť toto je dle (dle předchozí právní úpravy ) svěřeno Nejvyššímu soudu ČR.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu