Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3222/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2009, č. j. -342, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v , a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, a v d.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo podle věty první a podle , , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2009, č. j. -184).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zjistil, že po právní stránce zcela totožné věci stěžovatele řešil již ve svém usnesení

sp. zn.

ze dne 18. listopadu 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. října 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. září 2009, a v usnesení

sp. zn.

ze dne 8. září 2009.

Stěžovatel shodně se svými předchozími podáními v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku Ústavního soudu ( ) na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko, dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat. Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti II. senát Ústavního soudu vázán a ani dnes nelze nalézt důvod k překonání zmíněného stanoviska. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci

sp. zn.

: "(...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu ( ve spojení s y ČR)" (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).

Ústavní soud rovněž neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce tím, že věc nebyla předložena k posouzení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru. Nejvyšší soud již ve svém usnesení sp. zn. odůvodnil, proč se rozhodl předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepoložit, přičemž se jednalo o věc stěžovatele s totožnou právní argumentací. Přestože Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí přímo neodkazuje na odůvodnění tohoto usnesení, je nepochybné, že z argumentace v něm obsažené vychází.

Pro bližší odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje na svá předešlá rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech stěžovatele, ve kterých byly řešeny prakticky totožné otázky a ve kterých stěžovatel Ústavnímu soudu předložil zcela totožnou argumentaci jako v nyní projednávané věci (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 20. října 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. září 2009 a usnesení

sp. zn.

ze dne 8. září 2009, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu