Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2664/09

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě a v d.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ust. věty první a ust. , , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na relevantní judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, zejm. na stanovisko pléna sp. zn. ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. .

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přičemž zjistil, že po právní stránce zcela totožné věci stěžovatele řešil již ve svém usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 9. 2009 a v usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 9. 2009.

Stěžovatel v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku Ústavního soudu na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko, dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat.

Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, a publikoval k němu svůj nesouhlas, a další členka senátu nebyla hlasování přítomna. Avšak ani dnes nelze nalézt důvod k překonání zmíněného stanoviska. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci

sp. zn.

: "(...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu ( ve spojení s y ČR)" (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).

Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. odůvodnil, proč se rozhodl předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepoložit, přičemž se jednalo o věc stěžovatele s totožnou právní argumentací. Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění tohoto usnesení a Ústavní soud nemá proti závěrům v něm obsaženým ústavněprávních námitek.

Pro bližší odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje na svá předešlá rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech stěžovatele, ve kterých byly řešeny prakticky totožné otázky a ve kterých stěžovatel Ústavnímu soudu předložil zcela totožnou argumentaci jako v nyní projednávané věci (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 9. 2009 a v usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 9. 2009, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d) y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2009

Vojen Güttler

předseda senátu