Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3027/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. -267, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. -232, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 10. 2007, č. j. -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, základních práv a svobod (dále jen " ") a Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen "Smlouvy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že blíže specifikované pozemky tvoří ležící substituční pozůstalost po T. H., roz. D., zemřelé (která se uvolnila úmrtím předního dědice J. J. H., zemřelého), resp. ležící pozůstalost po jmenovaném J. J. H.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. -132, žalobu zamítl a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. -232, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a odkázaly na speciální restituční předpisy, zejména na

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je coby nepřípustné odmítl [srov. , odst. 3 ]. Ve stručném odůvodnění ( ) připomenul ustálenou judikaturu obecných soudů, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. (dále též "Stanovisko").

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud porušil čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě tím, že s odkazem na výše uvedené stanovisko připustil, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990 podle obecných občanskoprávních předpisů, čímž jim přisoudil povahu předpisů vyvlastňovacích, leč bez toho, že by ústavněprávní podmínky vyvlastnění mohly být splněny.

Dovozuje dále, že zásah do čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy nastal tím, že dovolací soud přijal uvedený právní názor, ačkoli v minulosti zastával právní pozici protichůdnou a "v mezidobí" k relevantní změně restitučních ani občanskoprávních předpisů nedošlo.

Právní závěry Ústavního soudu vtělené do výše označeného Stanoviska stěžovatel zpochybňuje obšírnou polemikou.

Stěžovatel má posléze i za to, že soud prvního stupně a odvolací soud porušily , neboť se nevypořádaly s "komunitárním prvkem", obsaženým v projednávané věci; obecné soudy nedostály Smlouvy, který podle stěžovatele zakazuje "veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy", včetně omezení "nabývání nemovitostí v jiném členském státě Unie".

Ústavní soud je podle České republiky (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadenému usnesení dovolacího soudu (a potažmo předchozím rozsudkům obecných soudů) vytýká neústavní posouzení splnění základních podmínek úspěchu určovací žaloby podle

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 17. 9. 2009,

sp. zn.

, ze dne 8. 9. 2009,

sp. zn.

, ze dne 3. 11. 2009,

sp. zn.

, ze dne 18. 11. 2009,

sp. zn.

, ze dne 20. 10. 2009,

sp. zn.

, ze dne 9. 11. 2009,

sp. zn.

, ze dne 9. 11. 2009,

sp. zn.

, a ze dne 8. 1. 2010,

sp. zn.

- odmítl.

V těchto usneseních Ústavní soud stěžovateli vyložil, že citovaným stanoviskem sp. zn. je senát při své rozhodovací činnosti (a tudíž i ve věci této) vázán; rovněž zde konstatoval, že byť jeho judikatura zahrnuje i rozhodnutí, která dopad stanoviska zmírnila, šlo vždy o případy ojedinělé a svou podstatou specifické, a že nelze jejich závěry na projednávané věci použít.

Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal žádný důvod odchýlit se od závěrů v tomto Stanovisku vyložených, natožpak je podrobovat "zpětnému přezkumu" z pohledu stěžovatelem vyjádřených subjektivních nesouhlasných názorů, a to tím spíše, že napadené usnesení dovolacího soudu z něj jako ze správného vychází.

Nadále se uplatňuje závěr, že určovací žalobou, které jako institutu bylo využito i v projednávané věci, nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, ať již se jí stěžovatel domáhal určení, že žalované nemovitosti jsou ležící pozůstalostí či samotného určení vlastnictví (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006,

sp. zn.

).

Již odkazem na prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle odmítnuta.

Senát Ústavního soudu tak učinil usnesením, aniž nařídil ústní jednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu