Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2223/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I.   Dovolání do prvního a druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2007, č. j. -149,  se  zamítá.

II.  Dovolání do třetího a čtvrtého výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2007, č. j. -149, se odmítá.

III.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7.2.2007, č. j. -149, změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31.8.2007, č.j. -156 tak, že zamítl žalobu na určení, že pozemky blíže specifikované ve výroku I., II. rozsudku soudu prvního stupně tvoří ležící substituční pozůstalost po T. H., rozené D., zemřelé, která se uvolnila úmrtím předního dědice J. H., narozeného…, zemřelého … .

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že T. H. zemřela dne … se zanecháním poslední vůle z 1.3.1894 s dodatkem z 8.3.1894, ve které pro majetek v českém království zřídila fideikomisární substituci tak, že po úmrtí fiduciáře a syna zůstavitelky J. H. je substitučním následníkem jeho prvorozený manželský syn, t.j. vnuk zůstavitelky  B. H., narozený …a po jeho úmrtí je dalším substitučním následníkem pravnuk zůstavitelky J. A. H., narozený …. Věc posoudil podle obecného z roku 1811 platného ke dni úmrtí zůstavitelky, podle něhož je substitut (fideikomisář) skutečným dědicem zůstavitelky, nikoliv fiduciáře – instituta J. H. Podle odvolacího soudu pro uplatnění dědického práva substituenta stačí přijetí dědictví substituentem a není zapotřebí též přikázání. Zaujal názor, že žalobce J. A. H. se narodil až po zřízení závěti zůstavitelkou, proto svěřenecké náhradnictví u nemovitostí platí jen pro prvý stupeň podle ustanovení § 612 o.z.o. Konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, který nelze dovodit z obecné zásady, že bez určení vlastnického práva k nemovitostem nelze dosáhnout jeho záznamu v katastru nemovitostí. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 25.1.2006, sp.zn. . Uzavřel, že předmětné pozemky nemohou tvořit substituční pozůstalost po zůstavitelce, neboť by se v dané věci jednalo o obcházení restitučních předpisů, zejména speciálního restitučního

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , b) , neboť rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal odvolacímu soudu, že porušil ustanovení , neboť neprováděl žádné dokazování. V dovolání rovněž namítal, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s , je nejasné, nesrozumitelné, což jej činí nepřezkoumatelným. Dovolatel za nesprávný právní názor považoval závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ležící pozůstalosti. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval dovolatel též v argumentaci odvolacího soudu, opírající se o nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2006, sp. zn. . Upozorňoval, že v mezidobí od vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. došlo k zásadnímu obratu v judikatuře Ústavního soudu ve věcech žalob na určení vlastnictví k věcem, které stát převzal před 1.1.1990. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.2.2007, sp.zn. . Tvrdil, že podle názoru Ústavního soudu nelze žalobu zamítnout, aniž by bylo najisto postaveno, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát skutečně došlo. Podle dovolatele je tedy v dané věci nutné vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle míří na existenci jiných vad, než v ustanovení uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží

(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu s obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, sp. zn. , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo

k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat

z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,

v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není  naplněna preventivní funkce žalob podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle ustanovení

Dovolací soud proto podle dovolání  žalobce zamítl.

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a  to bez  zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde

o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do třetího a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle , za použití ustanovení , v tomto rozsahu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. května 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu