Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 445/2013

33

Cdo 445/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

H. P.

, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované

J.

P.

, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. -103, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádná z účastnic

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. -64, určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny rodinného domu – objektu bydlení na pozemku p. č. st. 128/1, pozemku p. č. st. 128/1 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. R. u K., zapsaných na LV č. 245 pro obec R. a k. ú. R. u K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že podle notářského zápisu ze dne 1. února 1996, sp. zn. NZ 9/96, žalobkyně se svým manželem darovali (jako celek) žalované nemovitosti uvedené ve výroku, která jejich jednu ideální polovinu následně darovala svému manželovi L. P. (viz notářský zápis ze dne 4. března 1999, sp. zn. NZ 23/99). Rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků městyse K. ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 18/2011, 1301/2011, byla žalovaná shledána vinnou ze spáchání přestupků proti občanskému soužití a proti majetku podle a podle , jichž se dopustila dne 1. 5. 2011 v domě v R., kde po rozepři a následné strkanici s bratrem J. P. (synem žalobkyně) ho nepravdivě obvinila, že jí způsobil drobné zranění, a toto obvinění na veřejností šířila a dále mu způsobila škodu ve výši 100,- Kč tím, že mu při potyčce natrhla rukáv trička a v předsíni domu rozbila zrcadlo a vylomila panty dveří do sklepa. Podle usnesení Policie ČR, oddělení hospodářské kriminality v Rakovníku z 2. 3. 2012, č. j. KRPS-33396-33/TČ-2011-011281, tento policejní orgán odložil trestní oznámení o podezření ze spáchání zločinu podvodu podle , 3, 4 písm. b) trestního zákona, jehož se měla dopustit žalovaná tím, že 7. 6. 2010 vyinkasovala veškerou finanční hotovost z účtů svých dětí L. a K. P. v částkách 27.657,- Kč a 28.122,- Kč, aniž by k tomu měla souhlas druhého z rodičů a s těmito penězi následně nehospodařila v zájmu dětí, neboť je měla použít pro svou potřebu. Výběr peněz z účtů dětí žalovaná nepopřela, hájila se tím, že se tak stalo po dohodě s žalobkyní, přičemž část peněz použila na poplatky a pobyt v lázních a na úhradu právního zastoupení, část použila na nákup dárků pro děti. Zbytek peněz zůstal v R., kde již nebydlela. Dopisem ze dne 18. 10. 2011 žalobkyně žalovanou vyzvala ke vrácení daru s poukazem na její jednání, jež podle jejího názoru dosáhlo úrovně hrubého porušení dobrých mravů ve vztahu k synovi a vnoučatům. Cituje , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz , dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že shora popsaným jednáním, které bylo předmětem přestupkového řízení, žalovaná (jako obdarovaná) hrubě porušila dobré mravy, přičemž stejné intenzity dosáhlo i jednání, spočívající ve výběru a vynaložení finančních prostředků, byť jen z části, nikoliv v zájmu nezletilých dětí, neboť odporuje zásadám rodičovské zodpovědnosti, zejména povinností spravovat jmění dětí ve smyslu zákona o rodině. Žalobkyně oprávněně využila práva na vrácení daru, a darovací vztah proto zanikl okamžikem, kdy projev její vůle došel žalované.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. -103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Připomenul zásady, na nichž je založen výklad § 630 obč. zák., a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. , s tím, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, nýbrž pouze takové, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. V dané věci žalobkyně svůj nárok dovozovala ze dvou skutků, jimiž se měla žalovaná dopustit hrubého porušení dobrých mravů. K prvnímu z nich uvedl, že šlo o exces, k němuž došlo na pozadí jednání žalované s bývalým manželem o vypořádání společného jmění, jehož se bratr účastnil, přičemž taková jednání bývají spojena s emocemi. Přihlédl k tomu, že nedošlo k závažnější škodě a že incident spadá do kategorie obyčejných domácích rozmíšek, navíc nebyl směrován vůči žalobkyni. Druhý skutek byl podle odvolacího soudu sám o sobě rozporným – výběr peněz doporučila žalované sama žalobkyně, a z ryze věcného hlediska nemohl mít za následek dopad představovaný vrácením daru. K výběru peněz došlo sice bez souhlasu otce dětí, což není v souladu s dobrými mravy, nicméně nelze přehlédnout, že k tomu došlo po rozvodu, kdy děti byly svěřeny matce – žalované, jež se dostala do finanční tísně a do značné míry ji omlouvá, že peníze neužila pouze pro sebe, ale i pro své děti. V souhrnu uvedená jednání nepředstavují natolik závažné porušení dobrých mravů, aby bylo dosaženo zákonného kritéria hrubého porušení dobrých mravů.

V dovolání, jehož přípustnost spojuje žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se zněním , (dále jen „ “), označuje dovolací důvody uvedené v , odst. 3 Odvolacímu soudu vytýká, že opětovně a navíc odlišně od přestupkového orgánu hodnotil jednání žalované, které bylo předmětem přestupkového řízení, ačkoli měl být jeho rozhodnutím podle vázán, přičemž těmito přestupky žalovaná hrubě porušila dobré mravy. Má zato, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. , a z jeho rozsudku ze dne 21. června 2012, sp. zn. , vyplývá závěr, podle něhož „jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, která byla pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu posouzena jako trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, vždy naplňují podmínku hrubého porušení dobrých mravů zakotvenou v ustanovení obč. zák. Dovolatelka není srozuměna se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež vedly k závěru, že ani zrušením účtů svých dětí, výběrem peněz a jejich použitím pro sebe žalovaná hrubým způsobem neporušila dobré mravy, neboť vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Dovolání přípustné podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. , dále jen „ “), není důvodné.

Podle lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle a b) , podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů ( ) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že okolnost, že účastník hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.

Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. , nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. , jež jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Z tohoto důvodu se dovolací soud nemohl zabývat výhradou dovolatelky vůči hodnocení výpovědi žalobkyně a svědka L. P., neboť by - v rozporu s tím, jak je vymezen dovolací důvod podle – nepřípustně zasáhl do hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz ) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 ; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatelka nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci spočívá v chybném závěru, že ačkoli byla žalovaná shledána vinnou z přestupků proti občanskému soužití a majetku, jichž se dopustila vůči synovi žalobkyně, nepovažoval odvolací soud tato jednání žalované za hrubě porušující dobré mravy.

Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. , publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února 2004, sp. zn. , publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. , a ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. ). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe neodchýlil.

Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. ).

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči členům rodiny žalobkyně nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti". Jednáním, jehož se žalovaná dopustila vůči členu rodiny dárkyně, spáchala přestupky, za něž jí bylo uloženo napomenutí (viz rozhodnutí Komise k projednávání přestupků městyse Křivoklát ze dne 17. srpna 2011, sp. zn./čj. 18/2011, 1301/2011). Takové chování se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy, k čemuž ustálená rozhodovací praxe dodává, že narušení dobrých mravů musí dosáhnout buď značné intenzity (dojde k němu např. fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod.) nebo musí jít o porušování soustavné, což znamená, že jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém časovém období – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. , který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 27. září 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že nevhodné chování obdarovaného spočívající v tom, že po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání dárkyni hrubě posadil do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a drobné hematomy na obou pažích a levé noze (rozhodnutím komise pro projednání přestupků ze dne 19. ledna 2009, č. j. KP35/2008/Kr/3882/08/67/09, byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití), se bezesporu příčí dobrým mravům, avšak toto ojedinělé jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity. Vztaženo na souzenou věc ojedinělé jednání žalované popsané jak v žalobě, tak i ve skutkové větě rozhodnutí Komise k projednávání přestupků ze dne 17. srpna 2011, nedosáhlo (značné) intenzity, která by zakládala právo žalobkyně na vrácení daru.

S dovolatelkou lze souhlasit potud, že podle je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Uvedené znamená vázanost soudu závěrem, že žalovaná spáchala přestupek. Dotčené ustanovení však nebrání soudu v řízení o určení vlastnictví, jako důsledku výzvy k vrácení daru, aby jednání žalované (obdarované) posoudil z hlediska obč. zák., tj. zda tímto jednáním došlo k hrubému porušení dobrých mravů.

Jelikož mimo shora uvedené žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že se žalovaná i v dalších případech dopustila vůči bratrovi obdobných skutků narušujících dobré mravy, znamená to, že není možno poměřovat shora uvedené ojedinělé jednání žalované kritériem „soustavného narušování dobrých mravů“.

Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního posouzení věci správné.

Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud její dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo ( věta první, , a ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2014

JUDr. Václav Duda

předseda senátu