Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2336/2024

23 Cdo 2336/2024-625

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Y. V., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2024, č. j. -588, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě určených nemovitostí, jejichž podíl o velikosti jedné poloviny darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 10. 12. 1990. V žalobě uvedla, že v důsledku velmi hrubého jednání vůči její osobě vyzvala dne 30. 10. 2018 žalovaného jednostranným právním úkonem k vrácení daru. Žalovaný žalobkyní uplatněný nárok neuznal a na svou obranu uvedl, že žalobkyni neublížil tak, že by svým jednáním hrubě porušoval dobré mravy ve smyslu , .

2. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. -509, zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud posoudil intenzitu závadného jednání žalovaného v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , neboť trestné činy a přestupky vždy vedou k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , neboť měl v souladu s ustanovením § 213 odst. 4, věta za středníkem, zák. č. 99/1996 Sb., , napadené rozhodnutí podle zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování, neboť nebyly splněny podmínky pro to, aby ho prováděl sám. Namítla rovněž, že soudy nižších stupňů nepřistupovaly k účastníkům řízení rovně a spravedlivě, neboť žalovaného nevyzvaly ve smyslu k označení důkazů pro jeho tvrzení, dále že se odvolací soud srozumitelně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou nepřezkoumatelnosti, a konečně že neprovedl navrhované důkazy (neopakoval je) a ani své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Společně s podáním dovolání žalobkyně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí (a rozsudku soudu prvního stupně) s tvrzením, že zejména soudem přiznané náklady řízení by byly pro jejich značnou výši na žalovaném obtížně vymahatelné.

5. Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že žalobkyně neoznačila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, ani neuvedla žádný z důvodů uvedených v Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a návrh na odklad vykonatelnosti zamítl.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

7. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

8. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Žalobkyně staví svou dovolací argumentaci zejména na námitce, že trestné činy a přestupky vždy vedou k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák.

11. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2014, sp. zn. , je podle soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a dále tím, kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Dotčené ustanovení však nebrání soudu v řízení o určení vlastnictví, jako důsledku výzvy k vrácení daru, aby jednání obdarovaného posoudil z hlediska obč. zák., tj. zda tímto jednáním došlo k hrubému porušení dobrých mravů.

12. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. ).

13. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenuly zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťovaly, jaké poměry mezi nimi panují. Zjistily, že mezi účastníky řízení docházelo k neshodám, které však byly vzájemně vyvolávané a pramenily z odlišného vnímání situace, která vedla k rozpadu manželského soužití účastníků a narušení rodinných vztahů. S ohledem na výše uvedená zjištění pak soudy dospěly k závěru, že skutečnost, že žalovaný byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, se bezesporu příčí dobrým mravům, avšak toto ojedinělé jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity, neboť závadného chování se žalovaný vůči žalobkyni dopustil v situaci, kdy se s žalobkyní přeli ohledně rozpadu vzájemných manželských a rodinných vztahů a o majetkoprávních otázkách s tím spjatých (srov. bod 90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 60 až 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení obč. zák., proto není zjevně nepřiměřená. Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle založit nemůže.

14. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud neměl provádět doplnění dokazovaní sám, ale měl věc vrátit soudu prvního stupně, dále že soudy nižších stupňů nevyzvaly žalovaného ve smyslu k označení důkazů pro jeho tvrzení (v čemž žalobkyně spatřovala porušení zásady rovnosti účastníků), že neoprávněně zamítly její důkazní návrhy (a že odvolací soud neprovedl opakované výslechy svědků) a konečně že rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla dostatečně odůvodněna (byla podle žalobkyně nepřezkoumatelná), vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není.

15. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( d), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ), což je i případ dovolání žalobkyně.

16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

17. Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický.Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , nebo ze dne ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. ), včetně návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu