Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2101/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého 223/5, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. -308, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -261, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že je žalobkyně výlučnou vlastnicí rodinného domu č. p. 605 s parcelou parcelního č. 756 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 389 m2 a parcely parcelního č. 757/2 – zahrada o výměře 417 m2, vše v katastrálním území a obci P., není přípustné podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); přestože v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. března 2008, č. j. -77, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. -98, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -261, shodně jako v předchozím rozsudku, tj. žalobu zamítl.

Dovolání tak může být přípustné jen podle

Dovolání je podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].

Námitkou, že bránění jí ve styku s vnučkou M. (dcerou žalované) je hrubým porušením dobrých mravů odůvodňující vrácení daru, se dovolatelka sice snaží zpochybnit správnost právního posouzení věci, přehlíží však, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se jí takové chování žalované v řízení nepodařilo prokázat. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.). Řešení otázky, zda bránění dárci ve styku s osobou blízkou, lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, tak přípustnost dovolání podle nemůže založit.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči ní, konkrétně neposkytnutí osobní pomoci při akutní zdravotní indispozici a naprostý nezájem o její zdravotní stav po ukončení hospitalizace, nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ačkoli – vedena dosavadními zkušenostmi – žalovanou o pomoc nepožádala a spoléhala na pomoc svých přátel, bylo její mateřské očekávání, že jí žalovaná pomoc osobně poskytne, legitimní; jestliže se žalovaná o její zdravotní stav vůbec nezajímala a nepovažovala za slušné a potřebné jí v době nemoci bez výzvy navštívit, lze takové chování posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů.

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. ze dne 28. listopadu 2000, a sp. zn. ze dne 25. října 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. ), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. ). Odvolací soud rozhodl v intencích tohoto výkladu tak, že jeho závěr, že shora vytýkaná jednání žalované svou intenzitou nenaplňují důvody, s nimiž § 630 obč. zák. spojuje vrácení daru, nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

Protože v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle § 630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. února 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975). Rovněž řešení otázky, zda lze v řízení přihlédnout k okolnostem, které nastaly až po doručení výzvy k vrácení daru (tj. podání trestního oznámení na žalobkyni), odpovídá ustálené soudní praxi, a nečiní tak z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [ věta první, , ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, a Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč [ , ve spojení s a ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. )], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( a 3 , v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. června 2012

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu