Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4352/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. R. V., zastoupenému advokátem, a 2) M., s. r. o., zastoupené advokátkou, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. -90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3.035,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 23. 6. 2006, č. j. -53, jímž obvodní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení věci z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, vedeného oprávněnými Ing. R. V. a společností M., s. r. o. u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , proti manželovi žalobkyně, tj. povinnému, M. K. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu odst. l , ve znění pozdějších předpisů /dále jen „“/ výkon rozhodnutí) k předmětné nemovitosti, tj. budovy bez č. p. k bydlení na stavební parcele č. parc. (LV ) a stavební parcele č. parc. (LV) zapsána na LV č. pro k. ú. Z. u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště P. (dále jen „předmětná nemovitost“). Ve svém rozhodnutí „pro stručnost odkázal“ na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který vzal výpisem z katastru nemovitostí za prokázané, že vlastníkem předmětné nemovitosti je M. K. Z dokumentace Okresního národního výboru v P., odboru výstavby a územního plánování, soud zjistil, že původními stavebníky předmětné nemovitosti byli M. K. a J. V., a že stavbu ukončil pouze M. K., kterému bylo vydáno povolení k jejímu trvalému provozu a poté kolaudační rozhodnutí. Soud měl také za prokázané, že žalobkyně před uzavřením manželství s M. K. zakoupila dřevěnou stavebnici chaty, jež byla pro stavbu předmětné nemovitosti použita, uzavřel však, že z hlediska nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodné samo o sobě to, z jakého materiálu stavebník stavěl. Protože M. K. byl dle obsahu správního spisu stavebníkem předmětné nemovitosti, na základě čehož byl do katastru zapsán jako její výlučný vlastník, a protože žalobkyně proti tomuto zápisu nikdy nic nenamítala a své vlastnictví začala tvrdit až po vydání exekučního příkazu, soud měl za to, že stavebníkem prvního nadzemního podlaží (viz znalecký posudek na č.l. 40 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ) byl M. K., který je tedy i vlastníkem. Soud dále uvedl, že neuvěřil výpovědím svědků, že na stavbě předmětné nemovitosti vypomáhali pouze pro žalobkyni, a že ostatně svědci ani nezpochybnili, že by M. K. byl stavitelem.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, žalobkyně uplatňuje dovolací důvody podle a b) Vadu řízení, jež měla podle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval jejím „návrhem na změnu žalobního návrhu z 8. 3. 2007“, a že o tomto návrhu nerozhodl. Další vada podle ní spočívá v okolnosti, že odvolací soud nevzal v úvahu potvrzení jejího tehdejšího zaměstnavatele, z něhož plyne, že jí byly na úhradu půjčky na zakoupení chaty od července 1971 sráženy měsíční splátky ve výši 400,- Kč. Dovolací důvod podle pak podle ní spočívá v tom, že se krajský soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, zejména s námitkou, že „nebylo, ani dnes není vyloučeno, aby osoba, která financuje stavbu z vlastních prostředků, popřípadě ji buduje z vlastního materiálu a podílí se na ní vlastní prací, se stala vlastníkem stavby přesto, že stavební povolení bylo uděleno a kolaudační rozhodnutí posléze vydáno osobě jiné, a to i tehdy, vznikla-li tato situace obcházením stavebních předpisů u vědomí, že osobě, která ve skutečnosti stavbu budovala pro sebe, by stavební povolení vydáno nebylo.“ Rozhodující je tedy podle žalobkyně (odkazující na judikát sp. zn. ) to, zda příslušná osoba zpracovala stavební materiál s úmyslem vytvořit novou věc zpracováním pro sebe.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, majících potřebný judikatorní přesah. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naopak platí, že přípustnost dovolání podle nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení bylo stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nehledě na to, že ani v tomto ohledu není dovolatelčina námitka, že městský soud nerozhodl o změně žalobního návrhu, důvodná, jelikož tato „změna“ /č.l. 77/ spočívá pouze v tom, že žaloba měla směřovat i proti druhé žalované, jejíž přístup k návrhu žalobkyně /č.l. 24/ obvodní soud připustil /č.l. 29/, a ve vztahu k níž ostatně soudy obou stupňů rozhodly.

Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Žalobkyně však – ač tento dovolací důvod ohlašuje – ve skutečnosti námitku nesprávného právního posouzení věci neuplatňuje, jelikož nenamítá samotnou nesprávnou aplikaci ani interpretaci práva, nýbrž toto nesprávné právní posouzení vyvozuje až jako důsledek neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění, které však lze namítat jen prostřednictvím  dovolacích důvodů podle a odst. 3 , k založení přípustnosti dovolání podle ovšem nezpůsobilých (obvodní ani městský soud ostatně ani neargumentují tím, že by vlastníkem stavby nemohla být osoba od stavebníka odlišná, nýbrž závěrem, učiněným po zhodnocení provedených důkazů, že žalobkyně své vlastnictví ke stavbě neprokázala, jelikož nabídnutými důkazy nevyvrátila údaje zapsané v katastru nemovitostí).

Dovolací argumentace, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o neunesení důkazního břemene a žalobu zamítly přesto, že žalobkyně podle jejího názoru předloženými důkazy své vlastnictví prokázala,  je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle (k založení přípustnosti dovolání podle ovšem stejně nezpůsobilým). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz ) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 ; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud (v daném případě) svědkům uvěřit měl, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. . Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).

Námitka, že nebyl proveden navržený důkaz potvrzením žalobkynina tehdejšího zaměstnavatele, je uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle (k založení přípustnosti dovolání podle ovšem – viz výše – nezpůsobilého).

Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení , věty první a jako nepřípustné odmítl.

Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému 1) a  žalované 2)  podle ustanovení , a , věty první, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.250,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (, , , , , , ve znění pozdějších předpisů/, sníženou dále o 50 % podle vyhlášky), v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a částce 485,- Kč na náhradě daně z přidané hodnoty podle , 3 a

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Vladimír  Mikušek, v. r.

předseda senátu