Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1020/2014

28

Cdo 1020/2014

ROZSUDEK

Statutárního města České Budějovice

, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 1,2 České Budějovice, IČ 00244732, zastoupeného JUDr. Janou Šárovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Radniční 5, proti žalované

České republice – Generálnímu ředitelství cel

, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, IČ 7124011, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. -123, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. -123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2013, č. j. -102 a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Rozhodl tak v řízení o určení vlastnictví, v němž žalující statutární město tvrdilo své vlastnické právo k pozemkům blíže popsaným v žalobě a posléze v enunciátu zamítavého rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud vydal svůj potvrzující rozsudek v řízení poté, co převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu. Z nich vyplývá, že pozemky zapsané původně v knihovních vložkách č. 465 a 522 pro katastrální území Č. B. – P. V. byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 a podle rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku č. 2CIII 37/49 ze dne 6. 12. 1949 bylo vloženo vlastnické právo pro obec Č. B. Žalobce tvrdil, že k přechodu vlastnického práva do jeho vlastnictví došlo podle Po zániku obecního zřízení byly i tyto pozemky převedeny na stát, jak bylo zjištěno z poznámek v knihovních vložkách. Postupným převodem na základě hospodářských smluv se předmětné pozemky dostaly do užívání Krajské vojenské ubytovací a stavební správy a jako vlastník pozemků byl do katastru nemovitostí zanesen stát, tehdy federace. Po rozpadu ČSFR byl jako vlastník pozemku zapsán stát – Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu bylo svěřeno Ministerstvu obrany. Na základě zápisu o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu a následného předávacího protokolu se subjektem příslušným s předmětným pozemkem hospodařit stalo Ministerstvo financí a v katastru nemovitostí je tak jako subjekt příslušný hospodařit s majetkem státu Generální ředitelství cel. Vlastníkem pozemku byla ke dni 24. 5. 1991 Česká a slovenská federativní republika a ke dni 1.7.200 Česká republika.

Stejně tak se z výsledků řízení podává zjištění, podle něhož žalobce kontaktoval žalovaného dne 20. 3. 2013, kdy mu byla doručena žádost o zařazení nemovitých věcí do seznamu v souladu se tehdy žalobce žádal o zařazení mimo jiné pozemkové parcely č. 264/3. Stejně tak žalobce dne 25. 3. 2013 požádal Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice návrhem na zápis nemovitého majetku Statutárního města České Budějovice. Výzvě katastrálního úřadu o doložení přechodu vlastnického práva mimo jiné mezi Městem České Budějovice a Českou republikou – Generálním ředitelstvím cel však vyhovět nemohl, neboť dopisem ze dne 14. 5. 2013 žalovaný odmítl souhlasné prohlášení podepsat.

Konečně bylo prokázáno obsahem dopisů ze dne 27. 3. 1995, 11. 2. 1998 a 11. 3. 1999, že žalobce kontaktovat Ministerstvo obrany ve věci nároku na majetek uvedený v zákona ČNR č. , který byl ve vlastnictví obcí k 31. 12. 1949. V dopisech jsou mimo jiné zmiňovány nemovitosti v katastrálním území Č. B. Ze žádného z těchto dopisů však soud prvního stupně nedovodil, že by zde byly nemovitosti v uvedeném katastrálním území konkrétně uvedeny.

Odvolací soud převzal shora uvedená skutková zjištění. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně o tom, že dnem 1. 7. 2000 přešlo na žalující město ze zákona ( ) vlastnictví k předmětnému pozemku. Stát však po přechodu vlastnického práva s obecním majetkem nadále nakládal jako s vlastním, aniž byl obcí vyzván k jeho vydání či bylo jinak zpochybněno jeho vlastnictví. Poukázal na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudku ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. a rozsudku téhož soudu ze dne 2. 109. 2012, sp. zn. . Dospěl proto k závěru, že za situace, kdy žalobce, který nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku ze zákona ke dni 1. 7. 2000 a nevyvíjel do 20. 3. 2013, kdy požádal o zařazení nemovitostí do seznamu v souladu se , žádnou aktivitu směřující k prosazení svých práv, přivodil situaci, v níž stát nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, neboť jeho dobrá víra nebyla nijak zpochybňována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právními závěry, které v otázce možnosti vydržení majetku obce státem vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu č. dne 13. 11. 2013. Zejména odkazoval na tu část argumentace nálezu, z níž plyne, že zákonným předpokladem vydržení vlastnictví je nejen uplynutí desetileté vydržení doby, ale i oprávněnost držby (dobrá víra). Stát, v tomto případě tedy žalovaný, již tím, že vydal zákon, kterým vrací obcím jejich historický majetek, nemůže splnit podmínku dobré víry. To je potvrzováno i vydáním novelizace ustanovení , které umožnilo obcím zapsat si nemovitý majetek, popřípadě podat žalobní návrh na určení vlastnického práva u soudu. Této podmínce žalobě vyhověl podáním žaloby dne 29. 3. 2013. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek tak, že se určovací žalobě vyhovuje.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňoval použitelnost tam uvedené argumentace nesoucí se k závěrům zmíněného nálezu Ústavního soudu. Tam uvedené závěry považuje žalovaný za nesrozumitelné a nepochopitelné. Zdůrazňoval dále, že ku dni účinnosti , t. j ku dni 24. 5. 1991, byl předmětný pozemek nikoliv ve vlastnictví České republiky, ale tehdejší federace, tedy České a Slovenské federativní republiky. Odkazoval dále na závěry judikatury Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutí sp. zn. , a . Podle žalovaného po sukcesi vlastnictví ČSFR na Českou republiku ke dni 1. 1. 1993 věc i nadále nacházela ke dni 1. 7. 2000 v jejím vlastnictví, takže restituce ve prospěch obce se stala možnou. Žalovaný proto tvrdil, že v této věci je třeba aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého platí, že původním záměrem zákonodárce bylo restituovat obcím ke dni účinnosti jen ty nemovitosti, které byly ku dni 14. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, nikoli ve vlastnictví ČSFR. Na podporu tohoto závěru tvrdil žalovaný, že i ze znění novely , provedené , plyne závěr patrný z důvodové zprávy, vycházející z koncepce přechodu veškerého historického majetku obcí nacházející se ke dni 24. 5. 1991 Sb. v majetku ČSFR zpět na obce. Tomu odpovídá, podle žalovaného, i znění výčtového ustanovení .

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné a rovněž tak důvodné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

Odvolací soud v této věci aplikoval v úvahu přicházející ustanovení , jakož i ustanovení o vydržení vlastnického práva (byť je výslovně necitoval), která se na věc vztahovala a na které účastníci v řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba posoudit, zda si tato ustanovení správně vyložil.

Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení odpovídajícího rozhodnutí v posouzení otázky, která byla pro posouzení věci podstatná. To plyne již z jím uváděného rozboru dřívější judikatury dovolacího soudu, na kterou poukazuje. Podstata právního posouzení věci odvolacím soudem tak tkví v jeho závěru o možnosti, aby stát opětovně nabyl z titulu vydržení věc, která spadala do historického majetku obce a k níž obec vlastnictví nabyla v důsledku příslušných ustanovení Shora rekapitulovaným závěrům odvolacího soudu však nelze spolehlivě přisvědčit.

Dovolací soud totiž nemohl ponechat stranou důsledky plynoucí z vyvíjející se judikatury Ústavního soudu i dovolacího soudu.

K otázce možnosti vydržení vlastnického práva státem v souvislosti s postupem obce při nabývání tzv. historického majetku obcí se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. . V něm srozumitelně a podrobně vyložil důvody pro závěr, podle něhož založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále nakládal. Správnost tohoto postupu potvrdil i pozdější postup zákonodárce,který , s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu.

K uvedenému je třeba jen připomenout, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení y ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, a y ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení “.

K uvedeným závěrům se hlásí dovolací soud i ve své nynější judikatorní praxi, naposledy kupříkladu v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, sp. zn.28 Cdo 4365/2013.

Aplikováno na nyní posuzovanou věc předloženou dovolacímu přezkumu, nemohl dovolací soud přisvědčit správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. To se týká předně hodnocení otázky, zda samotné nedodržení lhůty uvedené v , ve znění do 28. 6. 2012, mohlo k pozbytí vlastnictví obce k svému historickému majetku. Ze závěrů shora citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba odpovědět na tuto otázku záporně. K tomu přistupuje principiální nemožnost dobré víry na straně státu, který, řečeno slovy zmíněného nálezu „ jako autor založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu. Již tato skutečnost vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále nakládal.“ Úvahy odvolacího soudu o možnosti zpětného nabytí vlastnictví státem cestou vydržení tak nelze považovat za případné.

K argumentaci žalovaného uplatněné ve vyjádření k dovolání pak dovolací soud připomíná, že ani cestou tam nabízeného výkladu nelze v konečném výsledku dospět k odlišnému právnímu posouzení v této věci. Žalovaný sám připouští, že režim majetku České republiky jako právního nástupce ČSFR se v důsledku sukcese ke dni 1. 1. 1993 musí promítat i do výkladu pojmu majetek České republiky použitý v novelách , vydaných práv pro zabránění nejasností při aplikaci původního znění zákona. Smyslem byla restituce původního historického majetku obcí, tak jak se tato modelová situace v projednávané věci nabízí. Z tohoto hlediska nutno hodnotit odkazy žalovaného na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu jako dnes již nepřípadnou a zejména z hlediska závěrů shora citovaného nálezu Ústavního soudu za překonanou.

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací soud nemohl dospět ke spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem v této věci. Přistoupil proto ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ , odst. 2 věta první, ). Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu ( věta první ).

O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2014

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu