Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1391/2013

30

Cdo 1391/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

T. O.

, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení náhrady škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č. j. -184, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č. j. -184, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, č. j. -149,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody ve výši 115.000,- Kč s příslušenstvím. Ta mu měla vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, které v rozporu s právními předpisy vydaly vozidlo, za jehož vlastníka se žalobce považuje, jiné osobě.

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. -149, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 115.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 20. 7. 2002 do zaplacení. Dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 185.130,- Kč.

Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 115.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 4. 3. 2003 do zaplacení. Dále jej změnil co do příslušenství a nákladového výroku.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 14. 5. 2002 koupil od J. M. vozidlo Škoda Felicia za cenu 115.000,- Kč, kterou prodávajícímu téhož dne zaplatil. Dne 28. 5. 2002 vydal žalobce předmětné vozidlo Policii České republiky pro potřeby trestního řízení vedeného proti L. U. Ten dne 29. 3. 2002, veden snahou neoprávněně se obohatit, prodal předmětné vozidlo, jehož nebyl vlastníkem, a které měl pouze zapůjčené od J. B. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 5. 2002 bylo předmětné vozidlo vydáno J. B. Žalobce podal proti usnesení policejního orgánu stížnost a Policii České republiky písemně vyzval k vydání předmětného vozidla, neboť není pochyb o jeho vlastnickém právu k vozidlu. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, stížnost žalobce zamítla. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 153/2005, rozhodl ve věci stížnosti pro porušení zákona, že usnesením státní zástupkyně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, byl porušen zákon v neprospěch žalobce. Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2004, č. j. - 25, bylo rozhodnuto, že J. B. je povinen vydat žalobci předmětné vozidlo do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce k tomu uvedl, že rozsudek nemohl být vykonán, neboť J. B. vozidlo prodal, proto žalobce ani nepodal návrh na výkon rozhodnutí.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci byla nezákonným rozhodnutím státní zástupkyně způsobena škoda. V případě sporu o vlastnictví vozidla měla být totiž věc uložena do soudní úschovy, nikoli vydána J. B. Podle odvolacího soudu je pak dána příčinná souvislost mezi tímto nezákonným rozhodnutím a škodou vzniklou žalobci, neboť se žalobci nepodařilo předmětné vozidlo získat zpět. Pokud měl žalobce informace, že J. B. již vozidlo nedrží, je irelevantní, zda žalobce inicioval vykonávací řízení.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovoláním. Žalovaná zejména namítá, že se J. B. na žalobci bezdůvodně obohatil a žalobce tedy měl využít vůči této osobě všech procesních prostředků, které mu právní předpisy poskytují. Předně se měl vedle nároku na vydání vozidla na B. alternativně domáhat i peněžního plnění ve výši hodnoty vozidla, a to právě pro případ, že B. již nebude mít vozidlo ve své moci. I v případě, že žalobce takto žalobu vůči B. neformuloval, mohl se domáhat neplatnosti prodeje vozidla B. třetí osobě nebo se dožadovat návrhu na výkon rozhodnutí vůči této třetí osobě. V tomto kontextu žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. ; všechna rozhodnutí uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle žalované z této judikatury plyne, že je poškozený povinen vznik škody na své straně prokázat. Pokud není prokázáno, že právo vůči primárnímu škůdci nelze již uspokojit, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma dosud nevznikla. Žalovaná zpochybňuje příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, neboť podle ní nebyla příčinnou vzniklé škody činnost orgánů státní moci, ale i skutečnost, že žalobce vůči subjektu, který se na něm neoprávněně obohatil, nevyužil všechny procesní prostředky dané právním řádem.

Žalovaná má dále za to, že se s její argumentací odvolací soud nezabýval, a již proto by mělo být jeho rozhodnutí zrušeno. Podle jejího názoru kladl odvolací soud vůči ní jiné požadavky na břemeno tvrzení a důkazní než vůči žalobci, ale zejména se vůbec nezabýval valnou částí její procesní obrany.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “.

Dovolání do potvrzujícího výroku o věci samé může být přípustné pouze podle za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

V posuzovaném případě je dovolání přípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce subsidiární odpovědnosti státu. Ze stejného důvodu je dovolání také důvodné.

V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „[p]oškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení , které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031)“.

Stejný závěr zopakoval Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , kdy odmítl dovolání žalobkyně, jejíž vozidlo bylo – podobně jako v nyní posuzovaném případě – Policií vydáno jiné osobě. V daném případě se žalobkyně nedomáhala uspokojení svého nároku vůči osobě, které bylo vozidlo vydáno, ani neprokázala, že by podání takové žaloby bylo zjevně bezúspěšné. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení konstatoval, že „[j]elikož rozhodnutím podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu otázka vlastnického práva k věci, která je předmětem tohoto rozhodnutí, řešena není a i po tomto rozhodnutí se tak může kterákoliv osoba (včetně žalobkyně) domáhat svých práv k věci v řízení ve věcech občanskoprávních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1970), pak pouze tím, že předmětné vozidlo bylo vydáno osobě odlišné od žalobkyně, tvrzená majetková újma žalobkyni ještě nevznikla“. Ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, včetně citovaného usnesení Nejvyššího soudu, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na nalus.usoud.cz), odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

V nyní posuzovaném případě se odvolací soud nezabýval tím, zda se žalobce může úspěšně domoci své pohledávky vůči osobě, jíž bylo vozidlo Policií vydáno. Odvolací soud sice akceptoval žalobcovo tvrzení, že tato osoba již vozidlo nedrží, ale nezabýval se tím, zda se žalobce v takovém případě mohl na této osobě domoci náhrady škody. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že nemůže-li být povinnost vrátit věc vlastníku splněna, resp. nedrží-li již žalovaný věc k okamžiku soudního rozhodnutí, nastupuje jeho odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu , (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. ). Ze skutkových zjištění přitom neplyne nic, co by nasvědčovalo závěru, že by taková žaloba nemohla být úspěšná. Posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.

Nejvyšší soud tak zároveň přisvědčuje námitce žalované, že se odvolací soud řádně nevypořádal s její argumentací uplatněnou v odvolacím řízení, týkající se právě subsidiární povahy odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná své pětistránkové odvolání postavila na témže (a v zásadě jediném) argumentu jako dovolání, tedy že stát v posuzovaném případě odpovídá za škodu, „až poté, co není možné, aby byl poškozený uspokojen po škůdci, který se na jeho úkor obohatil“, přičemž „žalobce nevyužil vůči škůdci (který se na jeho úkor obohatil) všech procesních prostředků, které mu právní předpisy umožňují“, což je v odvolání podrobněji rozebíráno (např. že se žalobce na škůdci mohl domáhat peněžního plnění, případně podat návrh na výkon rozhodnutí vůči subjektu, který vozidlo od škůdce koupil). Odvolací soud v napadeném rozsudku však pouze obecně konstatoval, že žalobci vozidlo vydáno nebylo a ani jiným způsobem se mu je nepodařilo získat zpět; s věcnou argumentací žalované se vůbec nevypořádal. Tím odvolací soud nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil ( , část věty za středníkem, a ). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí ( , část věty první za středníkem, a ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu