Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2490/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 38.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 11. 1999 č. j. -13 zamítl žalobu na vydání nábytku sestávajícího z obývacího sekretáře, psacího stolu, rozkládacího stolu a pěti židlí, včetně tzv. eventuálního petitu na zaplacení částky 38.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že uvedené věci předal žalobce v souvislosti s uzavřením obstaratelské smlouvy ze dne 20. 7. 1990 právní předchůdkyni žalované, která se zavázala k jejich komisnímu prodeji do šesti měsíců ode dne převzetí s tím, že jinak smlouva zaniká. Žalobě na vydání věcí však nelze vyhovět, neboť žalovaná věci nedrží a nemůže je tedy ani vydat. Žalobci by proto příslušelo právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud by žalovaná věci prodala a peníze mu nedoručila, nebo právo na náhradu škody, jestliže by žalovaná věci ztratila. Avšak právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.) i právo na náhradu škody (§ 106 obč. zák.) bylo promlčeno marným uplynutím dvouleté promlčecí doby, která počala běžet nejpozději dnem 20. 1. 1991, kdy se žalobce dozvěděl, že se komisní prodej neuskutečnil (žalobci dle jeho vlastního tvrzení nebyla do dnešního dne vyplacena kupní cena), zatímco žaloba byla podána až v roce 1999.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2000 č. j. -29 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na vydání věcí potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 38.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci tuto částku, změnil rozsudek i ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu závěru založenému na úvaze, že neprokázala-li žalovaná skutečnost, že by předmětný nábytek prodala nebo žalobce písemně vyrozuměla o zániku smlouvy, je žalobce dosud vlastníkem věcí, jejichž vydání se domáhá. Jde proto o nárok uplatněný vindikační žalobou ve smyslu § 126 obč. zák., který se podle § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje. I když žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání držby věcí žalovanou a žalobě na vydání věcí proto nebylo možno vyhovět, je zřejmé, že pro takový případ se tzv. eventuálním petitem domáhal náhrady škody ve výši 38.000,- Kč. Odvozoval tedy nárok na náhradu škody od svého nepromlčitelného vlastnického práva (spojil jej s vindikační žalobou) a vyšlo-li teprve v průběhu soudního řízení najevo, že žalovaná požadované věci nedrží, nemůže být jeho nárok podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčen. Odvolací soud tedy určil výši škody s ohledem na cenu věcí dohodnutou v obstaravatelské smlouvě mezi účastníky a žalobě na zaplacení částky 38.000,- Kč vyhověl.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena platební povinnost, podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost úvahy o běhu promlčecí lhůty. Podle názoru dovolatelky se účastníci obstaravatelské smlouvy ze dne 20. 7. 1990 dohodli, že pokud nedojde k prodeji věcí do šesti měsíců ode dne jejich převzetí, smlouva zaniká. Zánik smlouvy byl vázán pouze na tuto podmínku, bez ohledu na to, zda obstaravatel příkazce o zániku smlouvy vyrozuměl (a vyzval jej k vyzvednutí věcí). K zániku přitom došlo nejpozději 20. 1. 1991 a nevrácené plnění ( obč. zák.) se stalo bezdůvodným obohacením. Žalobce svůj nárok proti žalované neuplatnil podle obč. zák. vindikační žalobou, protože nejméně od roku 1991 věděl, že žalovaná věci k dispozici nemá. Soud měl proto žalobu o vydání věcí posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok uplatněný v eventuálním petitu jako nárok na peněžitou náhradu. Pak ovšem není namístě posuzovat běh promlčecí lhůty a její délku způsobem, jak učinil odvolací soud. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání popřel tvrzení žalované, že by od roku 1991 věděl o skutečnosti, že žalovaná předmětný nábytek nemá k dispozici.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) vzhledem k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen ""). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle , bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení , a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Vzhledem k tomu, že obstaratelská smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 20. 7. 1990 a zanikla uplynutím šesti měsíců od tohoto data, soudy obou stupňů správně nároky žalobce posuzovaly podle , ve znění , , , , , , a , tj. podle , účinného do 31. 12. 1991 (dále jen ).

Podle právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené ( až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud vkladový vztah trvá. Nepromlčuje se také právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku podle .

Podle právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle se zásadně promlčují všechna majetková práva, s výjimkou práva vlastnického. Zákon zajišťuje ochranu vlastnického práva, jehož obsahem je oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, pomocí dvou základních druhů žalob. Zatímco žaloba na vydání věci (vindikační) má místo tam, kde k porušení vlastnického práva dochází neoprávněným zadržováním věci, tzv. zápůrčí (negatorní) žaloba směřuje k odstranění jiných zásahů do vlastnického práva, než je neoprávněné zadržování věci. Vzhledem k nepromlčitelnosti vlastnického práva ( ) může vlastník věci kteroukoliv z uvedených žalob podat kdykoliv po rušebním jednání (neoprávněném zásahu do vlastnictví), tedy v neomezené lhůtě, aniž by žalovaný mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží. V případě, že právě z tohoto důvodu žalobě na ochranu vlastnického práva vyhovět nelze, zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody spočívající v tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc připravil a její ztrátou mu způsobil škodu. Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační žaloby vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter vlastnické žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl spočívá v zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva a jde proto o žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci. Nárok na náhradu škody, u nějž je třeba vždy zjišťovat, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu ( obč. zák.), se nutně musí promlčovat ve lhůtách upravených v ustanovení . Na tom nic nemění ani obvyklá praxe, kdy se zejména z důvodů procesní ekonomie nárok na náhradu škody připojuje k vindikační žalobě formou tzv. eventuálního petitu (žaloba na zaplacení pro případ, že povinnost vydat věc nebude možno z uvedeného důvodu uložit). Ani v tomto případě totiž požadavek na zaplacení peněžité částky nepřestává mít charakter nároku na náhradu škody se všemi již zmíněnými důsledky; podle se tedy promlčuje i nárok na náhradu škody uplatněný v žalobě na vydání věci formou tzv. eventuálního petitu.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se domáhal vydání věcí (v petitu specifikovaného nábytku), které předal v souvislosti se smluvním ujednáním právní předchůdkyni žalované a které mu i po zániku obstaratelské smlouvy byly neoprávněně zadržovány. Tento nárok uplatněný vindikační žalobou se, jak správně dovodil odvolací soud, skutečně podle ustanovení nepromlčuje, protože je nárokem na ochranu vlastnického práva (zajišťuje vlastníku věci možnost uchopení držby věci). Oproti tomu nárok na zaplacení částky 38.000,- Kč, kterou žalobce uplatnil eventuálním petitem pro případ nemožnosti vydání věcí, tedy pro případ, kdy vlastnické právo jako takové již nebude možno ochránit a kdy bude možno poskytnout pouze reparaci, představuje proto i v této věci nárok na náhradu škody, který se promlčuje ve lhůtách upravených v ustanovení bez ohledu na to, že vznikl jako důsledek porušení nepromlčitelného vlastnického práva.

Jestliže tedy odvolací soud v rozporu s vyloženým dovodil, že u žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 38.000,- Kč nelze ve smyslu ustanovení uvažovat o promlčení, jde o závěr nesprávný. Pak je zřejmé, že dovolací důvod podle je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušil ( část věty za středníkem ) a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. března 2001

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová