Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
D16FA70BFF36B383C1258EAC0052C993.html
HTML · 30.04 KB
No categories available
25 Cdo 2098/2026
25 Cdo 2098/2026-403
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobkyně: M. Ř., zastoupená Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem se sídlem Svobodova 138/5, Praha 2, proti žalované: Q-trend CZ s. r. o., IČO 26810867, se sídlem Zarámí 428, Zlín, zastoupená JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem Štefánikova 3326, Zlín, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 59/2022 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, č. j. 55 Co 400/2025 -356, takto:
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 30 C 59/2022 -283, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 220 000 Kč, 280 000 Kč, 700 000 Kč a 450 000 Kč, vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na náklady důkazu. Rozhodl tak poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 55 Co 236/2024 -220, změnil jeho rozsudek ze 7. 5. 2024, č. j. 30 C 59/2022 -155, tak, že zamítl žalobu na vydání dále specifikovaných obrazů, a ohledně eventuálního petitu (náhrady škody ve výši hodnoty těchto obrazů) a nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Takto nyní rozhodl soud o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody v hodnotě obrazů (jež jí daroval její otec J. Ř.) označených jako „Portrét dívky“ od Rosy Schweninger, „Pasáček“ od Vratislava Nechleby, „Hoch s kočkou“ a „Portrét ženy“, oba od neznámého autora. Zjistil, že žalovaná společnost obrazy zadržovala v kanceláři, kterou v minulosti užíval otec žalobkyně jako bývalý jednatel žalované, že nemovitost, kde se kancelář nacházela, den před oznámením zmizení obrazů jednatelem žalované společnosti (22. 9. 2022) navštívil F. J. a otec žalobkyně J. Ř., který odsud vynesl několik předmětů (dva z nich velikosti obrazů). Věc byla šetřena policií a odložena s tím, že nebylo možno prokázat, co konkrétně bylo vyneseno, ani to, že věci vynášel J. Ř. Dále soud zjistil, že známý rodiny žalobkyně J. B. v roce 2023 (po „zmizení“ obrazů) předložil k ocenění jeden z odcizených obrazů znalci M. Z. Podle soudu prvního stupně žalobkyně prokázala, že předmětné obrazy vlastnila a že je žalovaná krátce před jejich odcizením zadržovala. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil věc podle § 1000 , § 2984 odst. 1 , § 2951 odst. 1 a § 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaná byla neoprávněným detentorem, neboť zde od počátku nebyl žádný právní důvod zadržování věcí ve vlastnictví žalobkyně, ovšem vzhledem k tomu, že pravděpodobně došlo k jejich odcizení, je zřejmé, že žalovaná obrazy již nedrží. Soud za této situace uzavřel, že „žalobkyně neprokázala, že tyto obrazy po neoprávněné detenci žalované nemá ona sama či její rodina v držení, tedy, že jí v důsledku neoprávněné držby předmětných obrazů žalovanou vznikla požadovaná škoda“.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 55 Co 400/2025 -356, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel „především ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež odpovídají provedenému dokazování a jeho náležitému zhodnocení.“ Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že u téhož soudu byl pod sp. zn. 19 Co 121/2025 veden obdobný spor mezi J. Ř. (otcem žalobkyně) a žalovanou o vydání obrazů/zaplacení náhrady za obrazy „Hudebník“ a „T. G. Masaryk“, kde okolnosti zadržování obrazů žalovanou, jejich odcizení a aktivita J. Ř. a svědka J. (vynášení zabalených předmětů) v době před zjištěním zmizení obrazů byly totožné. Podle odvolacího soudu lze skutkový závěr z tohoto řízení (že „z kamerového záznamu je zřejmé, že žalobce J. Ř. si z objektu, kde se nacházela jeho bývalá kancelář, nadvakrát odnesl do svého vozidla blíže nezjištěné předměty, nápadně se podobající obrazům, které však byly dle jeho vyjádření ,mapy‘, že za této situace nastupuje vysvětlovací povinnost J. Ř., kterou však i přes poučení ze strany soudu nesplnil, tj. hodnověrně nevysvětlil a zejména neprokázal, jaké jiné předměty, než předmětné obrazy z objektu odvezl“) použít i v nyní projednávané věci („posilován je ještě okolností, že jeden z odcizených obrazů byl následně předložen svědku Z. k ocenění známým rodině žalobkyně“). Podle odvolacího soudu bylo potřeba právní posouzení provedené soudem prvního stupně „upřesnit“ v tom směru, že není-li možné negativní tvrzení prokázat, nebylo namístě zamítnutí žaloby odůvodnit tím, že žalobkyně neprokázala, že obrazy nemá (ona či její rodina) v držení. Jelikož však v průběhu protiprávního zadržování věcí (kdy je měla žalovaná ve své moci) došlo k jejich odcizení, byla tím narušena její kontrola nad předměty, které se v objektu nacházely (obdobně jako se hmotně odpovědný zaměstnanec při narušení prodejny zlodějem zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách), a byla tak přerušena příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním žalované (protiprávním zadržováním věcí). Odvolací soud doplnil, že i v případě odpovědnosti žalované (za porušení prevenční povinnosti spočívající v nezajištění řádného zabezpečení majetku před odcizením) by byl uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. vzhledem k okolnostem případu, neboť lze usuzovat, že obrazy odnesl otec žalobkyně, který je ostatně dříve v prostorách umístil.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jejichž řešení není v rozhodování dovolacího soudu ustáleno, popřípadě byly tyto otázky odvolacím soudem vyřešeny v rozporu se smyslem příslušných procesních pravidel dokazování a s ústavněprávními požadavky na spravedlivý proces. Konkrétně dovolatelka namítá nesprávné řešení těchto otázek: 1) zda odcizení věci třetí osobou přerušuje příčinnou souvislost mezi protiprávním zadržením a vznikem škody; 2) zda je odvolací soud oprávněn založit změnu rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem s poukazem na vysvětlovací povinnost žalobce, jestliže tím fakticky požaduje prokázání alternativního skutkového děje, čímž ve výsledku přenáší důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti na žalobce; 3) zda je odvolací soud povinen poskytnout procesní prostor k vyjádření a k návrhům důkazů, hodlá-li změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a založit své rozhodnutí na základě nové a překvapivé rozhodné úvahy, a zda neposkytnutí takového prostoru zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; 4) zda lze odepřít soudní ochranu podle § 6 odst. 2 o. z. jen na základě pravděpodobnostní skutkové úvahy, aniž by soud učinil jednoznačný skutkový závěr o konkrétním nepoctivém/protiprávním jednání žalobce. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že založil svůj právní závěr o přerušení příčinné souvislosti na tvrzení, že předmětné obrazy měly být odcizeny třetí osobou. Žalovaná však sama neunesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti, neboť samotné odcizení nebylo bezpečně prokázáno a soud vycházel pouze z nepřímých indicií. Současně byla žalovaná osobou, která měla předmětné věci ve své faktické dispozici, zatímco dovolatelka nad nimi neměla žádnou kontrolu. Pokud žalovaná věci nezajistila proti odcizení, nelze tuto okolnost přičítat k tíži dovolatelky. Nadto samotná skutečnost, že mělo dojít k odcizení věcí třetí osobou, nebyla v řízení bezpečně prokázána. Odvolací soud přesto z této neprokázané skutečnosti dovodil přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním zadržováním věcí žalovanou a vzniklou škodou na straně dovolatelky; tímto postupem fakticky přesunul důkazní břemeno a učinil dovolatelku povinnou vyvracet úsudek založený na indiciích a uložil jí povinnost prokázat negativní skutečnost. Podle dovolatelky dále odvolací soud považoval čestné prohlášení svědka Z. (jímž objasňuje svůj omyl v dříve učiněné svědecké výpovědi) za nevěrohodné, avšak současně odmítl návrh na jeho opětovný výslech. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a to alespoň v rozsahu jeho nákladového výroku.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesplňuje zákonné náležitosti, neboť v něm nejsou uvedeny ty okolnosti, které mohou dovolání činit přípustným podle § 237 o. s. ř. Závěry odvolacího soudu považuje za zcela přiléhavé zjištěnému skutkovému stavu. Nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že by odvolací soud bez dalšího přejal skutkové závěry učiněné v obdobném řízení (19 Co 121/2025 ) a využil je jako podklad pro rozhodnutí v nadepsaném řízení. Překonání uzamčených prostor (tím, že daná osoba v podstatě vysadí dveře) a odcizení věcí z těchto prostor bezpochyby je onou zcela mimořádnou, nepředvídatelnou a neodvratitelnou událostí, která příčinnou souvislost přerušuje. Žalobkyně nesplnila tzv. vysvětlovací povinnost, z provedených důkazů se podává, že předměty, které byly z prostor žalované odneseny otcem žalobkyně a svědkem J., byly právě obrazy, které jsou předmětem řízení. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že i v případě, že by byla shledána odpovědnost žalované za porušení prevenční povinnosti k zajištění a zabezpečení majetku před odcizením, byl by nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a aby bylo žalobkyni uloženo nahradit jí náklady dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) posoudil dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř. “) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. o. s. ř. , zabýval se přípustností dovolání.
6. Ke třetí dovolatelkou vymezené otázce, zda odcizení věci třetí osobou přerušuje příčinnou souvislost mezi protiprávním zadržením a vznikem škody, je dovolání přípustné i důvodné, neboť otázka okolnosti přerušující příčinnou souvislost v daných skutkových poměrech je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Obecně platí, že příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění). Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001 , a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 ). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 ).
7. Odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, jestliže založil své rozhodnutí na závěru, že v průběhu protiprávního zadržování věcí (mimo jiné i předmětných obrazů) ze strany žalované došlo k jejich odcizení, čímž ztratila kontrolu nad zadržovanými věcmi, které se v kanceláři v jejím objektu nacházely. Tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou k přerušení příčinné souvislosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009 , a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011 ) i k nároku na náhradu škody způsobené tím, že osoba, která vlastníku neoprávněně zadržovala věc, není schopna jivydat (například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001 , a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000 , či usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2750/2006 ). Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence byškodlivý následek nenastal. I kdyby nějaká další skutečnost mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodní událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokudpůvodní škodní událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. V souvislostech posuzovaného případu tedy o tzv. přetržení příčinné souvislosti nejde. Zadržovala-li žalovaná protiprávně obrazy ve vlastnictví žalobkyně ve svém objektu, byla povinna je podle § 1040 odst. 1 o. z. vlastnici vydat, což žalobkyně primárním žalobním petitem požadovala. Škoda zakládající nárok na peněžité plnění uplatněné tzv. eventuálním petitem vznikla žalobkyni až tím, že žalovaná tuto povinnost nemohla splnit, neboť věci k okamžiku soudního rozhodnutí neměla v dispozici, a to bez ohledu na to, proč se tak stalo. Okolnost, že věci byly z kanceláře žalované odcizeny, aniž se podařilo zjistit, zda předmětné obrazy odnesl otec žalobkyně či jiná osoba, tedy není tou skutečností, jež by sama o sobě vyvolala škodu nebo by přerušovala příčinnou souvislost mezi počínáním žalované a jakousi dříve vzniklou škodou. Odvolací soud tedy nesprávně vyloučil odpovědnost žalované zaškodu závěrem o domnělém přetržení příčinné souvislosti.
8. Již samo toto nesprávné právní posouzení věci je důvodem pro závěr o věcné nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu a pro jeho zrušení. Je třeba nicméně upozornit i na nesprávnost závěru o tzv. vysvětlovací povinnosti. Odvolací soud uvedl, že skutkový závěr z jiného soudního řízení (sp. zn. 19 Co 121/2025 ), v němž jako žalobce vystupoval otec žalobkyně J. Ř. a po stejné žalované se domáhal vydání obrazů „Hudebník“ a „T. G. Masaryk“ či zaplacení náhrady za tyto obrazy, lze „beze zbytku použít i v tomto řízení“. Citoval pak skutková zjištění z předchozího řízení, že z kamerového záznamu je zřejmé, že žalobce J. Ř. si z objektu, kde se nacházela jeho bývalá kancelář, nadvakrát odnesl do svého vozidla blíže nezjištěné předměty, nápadně se podobající obrazům, které však byly podle jeho vyjádření „mapy“, takže za této situace nastupuje vysvětlovací povinnost J. Ř., kterou však i přes poučení ze strany soudu nesplnil, tj. hodnověrně nevysvětlil a zejména neprokázal, jaké jiné předměty, než předmětné obrazy z objektu odvezl. Je tedy zřejmé, že „informační deficit“ je i v nyní přezkoumávaném řízení u žalobkyně.
9. Vysvětlovací povinnost lze uložit té procesní straně, která není zatížena v daném sporu břemenem tvrzení a břemenem důkazním, v případě informačního deficitu u té procesní strany, kterou ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží. V projednávané věci žalovaná tvrdí mimo jiné, že byly předmětné obrazy odcizeny z jejích prostor v době, kdy si do nich zjednal přístup otec žalobkyně, který odtud následně vynesl předměty připomínající obrazy. Otec žalobkyně v řízení, kde je žalobcem, k tomu uvádí (a uváděl jižpřed jednáním odvolacího soudu, při kterém byla vysvětlovací povinnost žalobci uložena), že z budovy žalované vynesl nikoli předmětné obrazy, ale mapy. V bodě 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v této předchozí věci je v rámci reprodukce odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvedeno, že žalobce označil vynášené věci zamapy, což pak potvrdil také v průběhu jednání před odvolacím soudem, jak plyne z bodu 18 odůvodnění jeho rozsudku. Za této procesní situace (na základě těchto vzájemných skutkových tvrzení uplatněných již před jednáním odvolacího soudu) tedy informační deficit žalované nebyl dán, neboť znala vysvětlení, že vynesené předměty byly mapy. Pokud nebyl dán informační deficit, pak nepřipadá v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti. I pokud byla v nyní projednávané věci přesto odvolacím soudem uložena, pak ji žalobkyně splnila, neboťuvedla (tvrdila), že z budovy žalované její otec vynesl mapy, nikoliv předmětné obrazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1388/2026 , ve věci otce žalobkyně proti žalované).
10. Odvolací soud dále svůj závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku odůvodnil tím, že i v případě odpovědnosti žalované za porušení prevenční povinnosti spočívající v nezajištění řádného zabezpečení majetku před odcizením by nárok byl (vzhledem k okolnostem případu) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 2 o. z., „lze-li usuzovat na to, že obrazy byly odneseny otcem žalované“ (správně otcem žalobkyně). Shodně se shora uvedeným rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1388/2026 Nejvyšší soud i v této věci uzavírá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze seznat, jaký skutkový závěr týkající se osudu ztracených obrazů odvolací soud učinil (co je prokázáno a co není), protonení právní závěr o rozporu s dobrými mravy dostatečně skutkově podložen.
11. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
12. O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. o. s. ř. Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť bez zbytečných odkladů popředložení věci o dovolání rozhodl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017 , publikované pod č. 47/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 272/2024 ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu