Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1061/2011

U S N E S E N Í

a) MUDr. O. M.

a

b) Z. M.

, obou zastoupených JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované

CARMENTA, spol. s r.o.

, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 4, IČO 43873073, zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 22, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2010, č. j. -205, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.690,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Táni Diršmidové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po žalované původně domáhali vydání šperků specifikovaných v žalobě a v případě, že žalovaná nebude mít tyto věci v držení, požadovali (po četných úpravách žalobního petitu) zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že v měsíci říjnu 2001 jejich tehdy nezletilá dcera Z. uzavřela se žalovanou společností smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní, na jejichž základě od ní žalovaná převzala celkem 140 g zlatých šperků ve vlastnictví žalobců a vyplatila za ně dceři žalobců 29.500,- Kč. Po zjištění ztráty šperků požadovali žalobci jejich vrácení, žalovaná je však již neměla u sebe. Žalobcům vznikla škoda ve výši 160.000,- Kč, jejíž náhradu požadují.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl částečným rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. -80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. -114, o nahrazení souhlasu s vydáním věcí, tj. těch věcí, které bylo možno ze strany žalované vydat. Dospěl k závěru, že žalobci jsou vlastníky šperků, a jsou proto oprávněni požadovat jejich vydání či náhradu jejich hodnoty v penězích. Předmětem řízení tak zůstaly věci, které žalovaná nemohla vydat, a za něž byla požadována náhrada škody v částce 160.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2009, č. j. -154, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 140.000,- Kč (1 ks briliantový prsten 1,45 karátu 3,78 gr v hodnotě 100.000,- Kč, 1 ks snubní prsten, 1 ks zlatý náramek článkový 40 gr, 1 ks zlatý náramek článkový a 1 pár zlatých náušnic) s úrokem z prodlení, v rozsahu 20.000,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel přitom ze znaleckého posudku RNDr. H., který ohodnotil přibližnou cenu šperků částkou 140.000,- Kč; ve zbytku byla proto žaloba zamítnuta.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2010, č. j. -205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24. 4. 2003 do zaplacení, jinak co do úroku z prodlení z této částky ve výši 5,5 % od 24. 4. 2003 do zaplacení a ve výši 8,5 % od 3. 11. 2001 do 24. 4. 2003, stejně jako ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, které se domáhal společně a nerozdílně s žalobkyní b), žalobu zamítl, dále uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 24. 4. 2003 do zaplacení, jinak co do úroku z prodlení z této částky ve výši 5,5 % od 24. 4. 2003 do zaplacení a ve výši 8,5 % od 3. 11. 2001 do 24. 4. 2003, stejně jako ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, které se domáhal společně a nerozdílně s žalobcem a), žalobu zamítl; rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Zástavní smlouvy uzavřené dcerou žalobců považoval odvolací soud za neplatné, neboť předpokladem platného vzniku zástavního práva ve smyslu § 161 obč. zák. je vedle přímého odevzdání věci zástavnímu věřiteli také subjektivní složka spočívající v tom, že zástavní věřitel nevěděl a vzhledem k okolnostem, svým osobním a zejména profesním zkušenostem ani vědět nemohl, že s jednáním zástavce není v této věci něco v pořádku. Absenci dobré víry zástavního věřitele soud dovodil z věku dcery žalobců, z množství uzavřených zástavních smluv i hodnoty šperků, které musely u žalované vzbudit pochybnost o tom, zda je s nimi nezletilá oprávněna disponovat. Po doplnění dokazování vzal odvolací soud za prokázané vlastnictví žalobce a) k briliantovému prstenu v hodnotě 100.000,- Kč a žalobkyně b) k ostatním šperkům v hodnotě 40.000,- Kč. Jednáním žalované, resp. osob, které šperky přijaly do zástavy, byla žalobcům způsobena škoda, přičemž porušení povinnosti žalovanou spatřoval odvolací soud jednak v převzetí věci do zástavy od nezletilé, jednak v nemožnosti vydání šperků jejich vlastníkům. K otázce promlčení odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , uvedl, že již podáním žaloby na vydání věcí, eventuálně na zaplacení, uplatnili žalobci nárok na náhradu škody vzniklé v průběhu října 2001; byla-li žaloba podána 15. 1. 2003, byla zachována jak lhůta subjektivní, tak i lhůta objektivní ve smyslu § 106 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a namítá, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k uplatnění žalovaného nároku, stejně jako žalovaná není subjektem pasivně legitimovaným. Odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná nebyla při uzavírání smluv s dcerou žalobců v dobré víře, ačkoli si šperků žalobců cenila na řádově nižší hodnotu než žalobci; nižší cenu šperků ostatně potvrdil i znalecký posudek společnosti TRIGA. Dcera žalobců nepůsobila při jednání s žalovanou dojmem, který by musel vzbuzovat pochybnosti o jejím vlastnictví zastavovaných šperků; její chování, vzhled, způsob vystupování i místo uzavírání zástavních smluv v provozovně žalované v Praze navozovaly dojem, že dívka je oprávněna se šperky disponovat, např. že je získala darováním. K uzavření zástavní smlouvy nadto nevyžaduje zletilost některé smluvní strany, nýbrž pouze rozumovou a volní vyspělost odpovídající věku. Striktní výklad zákona má pouze nahradit žalobcům ztrátu fakticky způsobenou jejich vlastní dcerou. Z tohoto důvodu nemůže být nárok žalobců požadovaný po smluvním partnerovi jejich dcery důvodný; škoda byla způsobena výhradě dcerou žalobců tím, že jim šperky sama odcizila. Okamžik zmocnění se majetku žalobců je rovněž rozhodným pro počátek běhu objektivní promlčecí doby podle obč. zák.; subjektivní promlčecí lhůta pak počala běžet ode dne 16. 11. 2001, kdy dcera oznámila rodičům odcizení šperků. Dovolatelka od počátku řízení rovněž namítá, že šperky odcizené žalobcům nikdy neměla ve svém držení; šperky nebyly v průběhu řízení nikdy jednoznačně popsány a oceněny, když znalec určil pouze cenu přibližnou a nezohlednil opotřebení šperků a jejich stáří či kvalitu, neboť je nikdy neviděl. Neměl-li odvolací soud najisto zjištěnu přesnou hodnotu šperků, nemělo být žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že hlavním viníkem celé situace je dcera žalobců, je dovolatelka přesvědčena, že by měly soudy zvažovat i soulad s dobrými mravy. V neposlední řadě zpochybňuje dovolatelka hodnověrnost výpovědi žalobců a jejich rodinných příslušníků, kteří podali zcela detailní popis šperků, ačkoli je léta neviděli. Není proto vůbec jisté, zda byli vůbec vlastníky šperků popsaných ve znaleckém posudku. Vyjádřila také nesouhlas s rozhodnutím o výši znalečného, jestliže soud žádného znalce svým rozhodnutím nepřibral. Nesprávné hodnocení důkazů je vedle výše uvedeného také důvodem, proč dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správné a spravedlivé, neboť prokázali vlastnictví šperků, zástavní smlouvy s jejich dcerou jsou neplatné, jejich nárok není promlčen a zcela jistě není v rozporu s dobrými mravy. Navrhli proto, aby bylo dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné odmítnuto nebo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Žalovaná dovoláním napadá mimo jiné rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud v rozsahu 40.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni b) potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a ve stejném rozsahu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a); vzhledem k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění tak, že nejprve byl nárok přiznán solidárně a v rámci odvolacího řízení změněn tak, že žalovaná odpovídá každému z žalobců za část nároku zvlášť, došlo k rozštěpení uplatněného práva na práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání se proto posuzuje vůči jednotlivým nárokům samostatně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 40.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni b), stejně jako přípustnost proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve stejném rozsahu ve vztahu k žalobci a) je vyloučena ustanovením vzhledem k tomu, že tímto dovoláním dotčenými výroky bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč; dovolání žalované není proto v uvedeném rozsahu přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle , věty první a

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k měnícímu výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni b) k tomu není subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo její obraně vyhověno, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle , věty první, a

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a) se řídí ustanovením , podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Podstatou dovolání je především námitka nedostatku pasivní věcné legitimace, kterou dovolatelka váže k otázce platnosti uzavřených zástavních smluv. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že žalovaná jako profesionál v oblasti zastavárenství musela mít pochybnost o vlastnictví starožitných šperků u nezletilé dívky v takovém objemu, a nebyla proto v dobré víře, která je pro platnost uzavřených zástavních smluv nutná (srovnej § 161 odst. 1 obč. zák.). Namítá-li dovolatelka nesprávnost závěru o tom, že nebyla v dobré víře, neboť musela mít pochybnost o vlastnictví předložených šperků nezletilou dívkou, pak na základě vlastní interpretace okolností, za nichž k převzetí šperků došlo, namítá nesprávnost zjištěného skutkového stavu, z nějž byly vyvozeny právní závěry o nedostatku dobré víry. Jde tedy o námitku, která nezakládá přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce in fine přihlédnout. Uvedené se týká rovněž námitek dovolatelky, že nebyl učiněn správný závěr ohledně vlastnictví předmětných šperků a jejich hodnoty.

Za tohoto skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, je správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětných zástavních smluv. Nelze mu vytýkat, že při posuzování podmínek odpovědnosti žalované za škodu nezohlednil, zda a nakolik porušila právní povinnost dcera žalobců. Odpovědnost žalované, která měla v neoprávněné držbě briliantový prsten ve vlastnictví žalobce a) a nevydala jej vlastníku, se totiž

nespojuje s protiprávním jednáním osoby, která jí věc předala, nýbrž porušením právní povinnosti ze strany žalované byl následný stav neoprávněné držby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , publikované pod C 6850 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“).

Podle § 123 obč. zák. platí, že vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, tj. je oprávněn, aby mu jeho věc byla vydána osobou, která ji užívá místo něj. Jde-li o užívání neoprávněné, zakládá ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vlastníku nárok na vydání věci. Nemůže-li být povinnost vrátit věc vlastníku splněna, resp. nedrží-li již žalovaný věc k okamžiku soudního rozhodnutí, nastupuje jeho odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. spočívající v tom, že věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o ni připravil a její ztrátou mu způsobil škodu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , Soubor C 1765 a C 318). Pro tuto otázku se proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.

Ani v otázce promlčení nelze dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. , publikovaném pod č. 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody formou tzv. eventuálního petitu v žalobě o vydání věci se neváže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že mu byla věc odcizena a kým, nýbrž až k okamžiku, kdy se dozvěděl, že odpovědná osoba věc již nemá; od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v této věci. V posuzovaném případě navíc tento okamžik nemohl předcházet datu, kdy dcera žalobců šperky odcizila, tj. říjnu 2001, takže žaloba podaná u soudu dne 15. 1. 2003 je bezpochyby včasná.

Jestliže právní posouzení věci v dovoláním vymezených otázkách odpovídá shora uvedeným právním závěrům ustálené judikatury, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam. Z těchto důvodů není dovolání žalovaného přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o výši znalečného rovněž není přípustné. Uvedený výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání rovněž odmítl jako nepřípustné podle věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou podle věty první, a , neboť žalobce a) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 31.100,- Kč [odměna z částky určené podle , . , ve znění účinném do 29. 2. 2012, krácená dvakrát o polovinu podle , a téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle , ve znění , v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% náhrady za daň z přidané hodnoty podle , tj. celkem 9.690,- Kč.

Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá podle věty první, a žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť náklady žalobkyně b) související s jejím vyjádřením k dovolání žalované, které je zčásti subjektivně nepřípustné a zčásti bagatelní, nelze považovat za účelně vynaložené.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu