Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 501/2014

32 Cdo 501/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ArsPress, s. r. o., se sídlem v Olomouci – Povelu, Kpt. Jaroše 333/7, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26875560, proti žalované SPZ DESIGN, s. r. o., se sídlem v Olomouci – Týnečku, Šternberská 73, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27831132, zastoupené JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Helsinská 956/11a, PSČ 779 00, o zaplacení částky 206.070,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2013, č. j. -174, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. října 2012, č. j. -100, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné podle ustanovení

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , jako je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. , ze dne 23. července 2013, sp. zn. , ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 23. října 2013, sp. zn. , ze dne 31. října 2013, sen. zn. , ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. , a ze dne 30. června 2014, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).

V čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatelka výslovně neuvádí. V rámci její polemiky s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu lze nalézt jediný argument, jenž z hlediska svého obsahu odpovídá požadavkům na vymezení, které z hledisek uvedených v ustanovení se uplatňuje, totiž že odvolací soud se při aplikaci ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. , ze dne 18. května 2010, sp. zn. , a ze dne 29. října 2008, sp. zn., , a od jeho usnesení ze dne 20. června 2012, sp. zn. .

Na vyřešení otázky, zda je přípustnou novotou ve smyslu ustanovení vyrozumění žalobkyně adresované odvolacímu soudu, že dne 30. července 2013 vrátila dovolatelce plnění převzaté na základě smlouvy o dílo, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil; přípustnou novotou shledal skutečnost, že žalobkyně vzájemné plnění uvedeného dne, tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelce vrátila, nikoliv to, že tuto skutečnost oznámila soudu.

Tímto řešením otázky procesního práva se pak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Žádné z rozhodnutí, jimiž dovolatelka argumentuje, neřeší procesní situaci stejnou či obdobnou té, o niž se jedná v souzené věci. Platí to též pro usnesení ze dne 20. června 2012, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je důkazem vzniklým po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně znalecký posudek vypracovaný mimo řízení na základě zadání účastníka, jenž v řízení před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že provedení revizního znaleckého posudku nenavrhuje. O případ, kdy účastník po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně svým jednáním přivodil vznik důkazního prostředku, se v souzené věci nejedná. Příkladmo lze též dodat, že k vydržení spoluvlastnického práva, jímž se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18. května 2010, sp. zn. , nemělo podle tvrzení účastníka dojít (a vzhledem k požadavku dobré víry ani dojít nemohlo) až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (nešlo tu o novou skutečnost, nýbrž toliko o nové tvrzení).

Vrácení plnění přijatého na základě smlouvy zaniklé v důsledku odstoupení od smlouvy v souladu s ustanovením věty první obchodního zákoníku je právním úkonem ve smyslu ustanovení , zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), tedy jednou z právních skutečností (k nim srov. obč. zák.), s nimiž hmotné právo pojí důsledky v právních vztazích (jejich změnu, vznik či zánik). K právním důsledkům vrácení plnění lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. . Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí řešil obdobnou (z hlediska relevantních kritérií tutéž) procesní situaci se závěrem, s nímž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Tak v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8331 formuloval a odůvodnil závěr, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení (shodně též v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , a ze dne 28. května 2014, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. , pak stejně posoudil právní úkon, jímž po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k převodu vlastnictví k předmětu, jehož se týkalo žalobou požadované určení. V rozsudku ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. , zaujal stejný názor při posouzení dohody o zrušení smlouvy o nepřímém zastoupení. Tak jako v těchto případech i v souzené věci se jednalo o skutečnost, která má význam pro hmotněprávní posouzení věci (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Na tom, že právní úkon vrácení plnění byl učiněn a jeho důsledky nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, oproti přesvědčení dovolatelky nic nemění skutečnost, že se žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně vyjadřovala k tomu, za jakých podmínek je ochotna plnění vrátit; teprve vrácení plnění je skutečností, jež má význam z hlediska hmotného práva (to byl přeci důvod, proč byla soudem prvního stupně žaloba zamítnuta).

Protože nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, o něž v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. větu první ), dovolání podle ustanovení odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta první, a ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. srpna 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu