Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3425/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné RCI Financial Services, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 257 22 328, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské nám. 823/33, proti povinné OBECNÍ a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Přerově, Dluhonská 1350/43, pro částku 82.444,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 30. dubna 2013, č. j. -40, ve znění opravného usnesení z 5. září 2013, č. j. -54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. února 2013, č.j. -26, jímž okresní soud podle ustanovení zastavil exekuci, nařízenou usnesením z 10. srpna 2010, č. j. -13. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, neboť i v průběhu exekučního řízení je soud povinen zabývat se tím, zda (ne)nastaly důvody, pro které je exekuce nepřípustná podle ustanovení S odkazem na usnesení Velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. května 2011, sp. zn. vysvětluje, že „v rozhodčí doložce se účastníci mohou dohodnout buď na ad hoc rozhodci fyzické osobě nebo na stálém rozhodčím soudu, přičemž stálý rozhodčí soud může vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Jestliže rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle obč. zák. pro rozpor se zákonem.“ Na toto rozhodnutí reagoval i nález Ústavního soudu z 27. září 2012, sp. zn. , který dovodil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskuteční podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takovéhoto rozhodování. V projednávané věci rozhodce svou pravomoc opíral o rozhodčí doložku sjednanou v rámci smlouvy i finančním leasingu č. 1301703739 z 27. května 2008. Ujednání o rozhodčí doložce však neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou vyšších soudů na rozhodčí doložku, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce a bylo tedy podle obč. zák. neplatné.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně usnesení z 31. srpna 2010, sp. zn. , a z 30. října 2008, sp. zn. ) „ve věci přezkumu platnosti rozhodčí doložky“, oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru odvolacího soudu, že „exekuční soudy jsou v rámci rozhodování o nařízení exekuce povinny z úřední povinnosti přezkoumávat platnost rozhodčí doložky a v případě, že dospějí k závěru o její neplatnosti, jsou na tomto základě oprávněny zamítnout návrh na nařízení exekuce“ (správně /již nařízenou/ exekuci zastavit). Otázka platnosti rozhodčí doložky mohla být podle dovolatelčina názoru řešena pouze v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle zákona , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „“) nebo v řízení o zastavení exekuce podle citovaného zákona.

Pokud jde o použití závěrů přijatých v rozhodnutích Ústavního soudu z 27. září 2012, sp. zn. a z 10. ledna 2013, sp. zn. , ta se podle jejího názoru na souzenou věc nevztahují, jelikož se týkají skutkového stavu, kdy „rozhodčí smlouva nebyla povinným vůbec uzavřena, případně stanoví požadavky na znění rozhodčích smluv a určení rozhodce.“

Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. , o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31 prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V usnesení ze 14. září 2011, sp. zn. , publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu z 10. července 2013, sp. zn. , uveřejněné v téže sbírce pod č. 92/2013), přijal tzv. velký senát Nejvyššího soudu závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí z 31. července 2008, sp. zn. , podle něhož „strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem“).

Otázkou přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu vydaného do 31. března 2012 (kdy došlo ke změně o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ) se Nejvyšší soud zabýval i v usnesení publikovaném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky ( obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. – takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.

Pokud jde o dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011, a , ten je nepřípadný, jelikož právě od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud odchýlil usnesením Velkého senátu publikovaným v téže sbírce pod č. 92/2013, „pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.

Argumentace pod bodem 22. a 23. dovolání, že judikatura Ústavního soudu se na souzenou věc nevztahuje, protože nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž z (obchodněprávní) smlouvy o finančním leasingu, uzavřené dvěma právnickými osobami v postavení podnikatelů, je nepřiléhavá (k tomu srov. např. nález z 1. listopadu 2011, sp. zn. , v jehož odůvodnění pod bodem 31. Ústavní soud zdůraznil, že jeho závěr o neplatnosti rozhodčích doložek z důvodu netransparentnosti pravidel pro výběr rozhodce platí zejména pro případ jejich uzavření v režimu spotřebitelských smluv, z čehož plyne, že tento závěr (naopak) nemá omezenou platnost pouze pro uzavírání doložek v tomto režimu.

Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení tedy nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu