Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4225/2013

28 Cdo 4225/2013

U S N E S E N Í

L. B.,

České republiky – Ministerstva vnitra

se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 7, o 1.638.040,- Kč,

vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra

proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2012, č. j. -119, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II.

Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.344,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2010 i ministra vnitra ze dne 2. 11. 2010, a to tak, aby soud České republice – Ministerstvu vnitra

(dále též jen „žalované“) uložil zaplatit jí v žalobě uvedenou částku. Svůj návrh odůvodnila tím, že její matka zanechala na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek, přičemž žádost o poskytnutí náhrady za něj podala žalobkyně v roce 2008 podle Žádosti však vyhověno nebylo s odůvodněním, že její matka nezanechala majetek v období, které je stanoveno v citovaného zákona.

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. -89, žalobkyni přiznal finanční vypořádání podle ustanovení ve spojení s ustanovením , ve znění pozdějších předpisů, za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi ve výši 1.638.040,- Kč (výrok I.), nahradil rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru správy majetku č. j. MV-69920-22/OSM-2009 ze dne 1. července 2010 i rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-68835-5/VS-2010 ze dne 2. listopadu 2010 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že matka žalobkyně M. K. (zemř. dne 11. dubna 1986), občanka Československé republiky, zanechala dne 30. dubna 1939 v obci Ch. na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek v celkové hodnotě 165.000,- Kč, přičemž v letech 1960 – 1963 jí byla vyplacena náhrada za nemovitý majetek ve výši 11.960,- Kčs. Žalobkyně uplatnila podle nárok na vypořádání za nemovitosti zanechané její matkou na Zakarpatské Ukrajině. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č. j. MV-69920-22/OSM-2009, žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že její matka nezanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v (ve znění účinném do 30. 4. 2012), tj. od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2010, č. j. MV-68835/VS-2010, ze stejných důvodů zamítl.

Soud prvního stupně věc projednal podle části páté , (dále jen „ “). S ohledem na čl. II odst. 1 postupoval soud v řízení podle , ve znění účinném od 1. května 2012. Dovodil proto, že žalobkyně splňuje podmínky pro poskytnutí finančního vypořádání podle , neboť její matka zanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v posledně citovaného zákona (ve znění účinném od 1. května 2012). Výši vypořádání soud stanovil podle s tím, že cena nemovitostí uvedených v přihlášce k náhradě činila 165.000,- Kčs, základní výše vypořádání proto představuje částku 1.650.000,- Kč, od níž je ale nutno podle odečíst již vyplacené odškodné (tj. částku 11.960,- Kčs). Částku 1.254,10 Kčs vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 od základní výše vypořádání soud neodečetl, neboť měl za to, že se jedná o zálohu na jinou škodu než za zanechaný nemovitý majetek (to dovodil s odkazem na § 2 vládního nařízení č. 93/1940 Sb., usnesení smíšené komise ze dne 16. prosince 1941 uvedené na přihlášce škody podané matkou žalobkyně u Magistrátu hlavního města Prahy a ze záznamu ministerstva sociální péče ze dne 22. 4. 1948).

K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. -119, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že důvod, pro který nebylo žádosti žalobkyně správním orgánem vyhověno, odpadl s přijetím , kterým bylo novelizováno ustanovení Byly proto splněny všechny podmínky stanovené (ve znění účinném od 1. května 2012), a žalobkyně je z tohoto důvodu osobou oprávněnou podle posledně citovaného zákona. Odvolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění. Zdůraznil, že částka 1.254,10 Kč, vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, byla náhradou za ztrátu zaměstnání, tedy nikoliv náhradou za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, a nelze ji proto od náhrady za nemovitý majetek stanovené podle odečíst, neboť jde o náhradu, která se řídí jiným právním režimem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Nejprve uvedla, že jelikož jako správní orgán při posuzování žádosti žalobkyně ve správním řízení dospěla k závěru, že není splněna jedna z kumulativních podmínek ( ) pro přiznání náhrady, nezkoumala již naplnění dalších podmínek (tj. a b/ ). Tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v , tj. že byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946. Má za to, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, aniž by to jakkoli odůvodnil, že nemá pochybnosti o tom, že matka žalobkyně byla občankou Československé republiky, zatížil tak řízení vadou a věc nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že při zjišťování státního občanství matky žalobkyně měl soud postupovat podle a měl nejdříve zjišťovat, zda se matka žalobkyně stala československou státní občankou ke dni 28. 10. 1918, zda toto občanství nepozbyla sňatkem se svým manželem (narozeným na území bývalého SSSR), případně opětovným sňatkem, což však soudy neučinily. Rovněž jim vytýká, že zcela absentuje zjištění, zda matka žalobkyně byla československou státní občankou ke dni 29. 6. 1945 (ve smyslu ). Předložené osvědčení, ze kterého vycházel i odvolací soud, pak podle žalované tuto skutečnost neprokazuje. Nelze mít proto za správný závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu Odvolacímu soudu také vytýká, že nesprávně hodnotil u, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění, a je přesvědčena, že hodnota nemovitostí (zanechaných matkou žalobkyně na Zakarpatské Ukrajině) uvedených v přihlášce nebyla 165.000,- Kčs, ale spíše činila 150.000,- Kčs. Odvolací soud navíc nesprávně neodečetl podle částku 1.254,10 Kč. Jako otázku zásadně právně významnou nastínila, zda se v projednávané věci jedná o řízení sporné nebo nesporné a zda je povinností soudu v rámci tohoto řízení posoudit ve vztahu k hmotněprávnímu předpisu, který dopadá na daný případ, splnění všech zákonem stanovených podmínek bez ohledu na tvrzení účastníků, byť by byla shodná. Soud se totiž musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by byla i shodná, což neodpovídá projednávané věci. Z postupu soudů je pak zřejmé, že na řízení pohlížejí jako na řízení sporné, s čímž dovolatelka nemůže souhlasit. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila, zpochybnila argumentaci žalované a navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba, která má právnické vzdělání ( ), a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v , tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná dovolací námitky koncentruje zejména proti následujícím závěrům odvolacího soudu, závěru, že matka žalobkyně byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946, přičemž je přesvědčena o opaku, a proto podle ní žalobkyně nemůže být osobou oprávněnou ve smyslu , a závěru, že hodnota nemovitostí zanechaných na Zakarpatské Ukrajině odpovídala 165.000,- Kč. K odlišným závěrům ohledně shora uvedených otázek dochází žalovaná pouze na základě jiného hodnocení provedených důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i soud odvolací, namítá-li, že nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v , a že odvolací soud nesprávně hodnotil u, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění. Obsahem dovolání v těchto částech tudíž není polemika s právním posouzením věci (žalovaná netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, ačkoliv své námitky - nemaje k dispozici dovolací důvod podle – žalovaná nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení Hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních ovšem právním posouzením věci ve smyslu není, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).

Spatřuje-li žalovaná otázku zásadního právního významu v tom, zda soudy mohly v nyní projednávané věci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, nebo měly s ohledem na charakter řízení postupovat podle zásady materiální pravdy, nelze v této otázce shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť podle není-li v této části (rozuměj části páté ) uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona, z nichž se nepodává, že by v posuzovaném případě měla být uplatněna bezvýhradně zásada materiální pravdy. Jelikož v ustanovení není stanoveno jinak, použije se i v řízení podle části páté ustanovení , podle jehož odstavce 4 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Nadto podle , věty první, může soud vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Měly-li soudy z obsahu správního spisu a ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobkyně splňuje podmínky stanovené , nelze jejich postupu ničeho vytknout.

Tvrdí-li pak žalovaná, že soudy nižších stupňů měly od základní výše vypořádání odečíst (podle ) rovněž částku 1.254,10 Kčs vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, zřejmě přehlíží, že smyslem citovaného ustanovení je, aby se zabránilo dvojímu odškodnění téhož nároku (tj. nároku na odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině), například v situaci, kdy byly některé oprávněné osoby, byť ve velmi omezené míře, odškodněny již na základě a jeho prováděcí vyhlášky. Jinými slovy řečeno, bylo-li oprávněné osobě již poskytnuto nějaké odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině, a ta podá žádost o odškodnění i podle , je nutné již poskytnuté odškodnění (podle dřívějších předpisů) odečíst od základní výše vypořádání za zanechaný nemovitý majetek poskytnutého podle

V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť částka 1.254,10 Kčs vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 jí byla poskytnuta podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., podle nějž se poskytovala náhrada za škody způsobené ublížením na těle, zdraví nebo životě, škody na movitých nebo nemovitých věcech jejich zničením, poškozením, odcizením nebo zabráním, a škody vzešlé jiným způsobem (např. předčasným zrušením pracovního poměru, nezaviněným omezením osobní svobody apod.). Z uvedeného je proto zřejmé, že matce žalobkyně byla tato částka poskytnuta na jiný její nárok, tj. nejedná se o tentýž nárok, jako je nárok na odškodnění za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině uplatněný žalobkyní podle , a proto odvolací soud i v tomto směru postupoval správně.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( a ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Dle a činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.860,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21% DPH podle ustanovení má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.344,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. dubna 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senát