Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4246/2013

28 Cdo 4246/2013

U S N E S E N Í

a)

V. F.,

b) K. M.,

obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému

České republice – Ministerstvu vnitra,

IČO: 00007064, se sídlem Praha, Nad Štolou 3,

o nahrazení správního rozhodnutí (vypořádání za nemovitý majetek podle )

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. -104, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.365,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kristiny Škampové, zastupující žalobce.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobci se žalobou podle části páté (dále jen „část pátá“) domáhali odškodnění na základě za nemovitý majetek zanechaný jejich právním předchůdcem (otcem) na Podkarpatské Rusi, neboť dosud bylo vyplaceno odškodnění pouze ve výši 15.722,- Kčs, což je v hrubém nepoměru k hodnotě zanechaných nemovitostí. Žalovaným – správním orgánem nebylo žádosti o odškodnění vyhověno proto, že ustanovení ve znění účinném do 30. 4. 2012 stanovil, že na odškodnění podle tohoto zákona má nárok (1.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „

zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po dobu do 23. května 1945 pozbyla na území Podkarpatské Rusi svůj nemovitý majetek a již se k němu do 29. června 1945 nemohla vrátit

“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „

zanechala a pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik

“. Žalovaný – správní orgán uzavřel, že právní předchůdce žalobců zanechal nemovitosti na Podkarpatské Rusi až po datu 18. 3. 1939, a proto jej není možné zařadit do prvé skupiny (1.) osob vymezené v , a současně jej nelze podřadit ani do druhé skupiny (2.) oprávněných osob podle , neboť nemovitosti na Podkarpatské Rusi zanechal v souvislosti se zabráním území Podkarpatské Rusi jinými státy před druhou světovou válkou, nikoliv v souvislosti s postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „ “). Uvedený závěr žalovaného – správního orgánu žalobci rozporují, když tvrdí, že jejich otec majetek na Podkarpatské Rusi zanechal před datem 18. 3. 1939, neboť byl již dne 17. 3. 1939 zajat, ačkoliv území Podkarpatské Rusi opustil až po datu 18. 3. 1939.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, když setrval na svém závěru o tom, že otec žalobců nespadá do žádné z kategorií osob uvedených v ustanovení , neboť podle jeho skutkových zjištění otec žalobců pobýval na Podkarpatské Rusi minimálně do 27. 3. 1939, kdy byl zajat (zde se liší skutkový závěr žalovaného od tvrzení žalobců). Navíc i v případě, že by byl zajat před datem 18. 3. 1939, nelze počátek zajetí – pobytu v maďarském koncentračním táboře považovat za okamžik zanechání nemovitostí na Podkarpatské Rusi, neboť nebyl-li by otec žalobců po propuštění z koncentračního tábora vyhoštěn, pravděpodobně by se ke svému nemovitému majetku vrátil. Dále žalovaný uvedl, že otec žalobců obdržel jako odškodnění kromě žalobci uvedené částky 15.722,- Kčs i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs, a to jako zálohu podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s některými politickými událostmi. V případě vyhovění žalobě je proto třeba i tyto další, žalobci neuvedené, částky vyplacené jejich otci započíst na nárok žalobců na odškodnění podle

V průběhu řízení před soudem prvního stupně, konkrétně dne 1. 5. 2012 nabyl účinnost , který novelizoval ustanovení tak, že nárok na odškodnění podle tohoto zákona má (1.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „

zanechala v období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj nemovitý majetek a pozbyla jej do 23. května 1945

“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „

zanechala,

anebo

pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik

“. Podle přechodných ustanovení se novelizovaného znění použije i na řízení zahájená před jeho účinností, a tedy i na souzenou věc.

Obvodní soud pro Prahu 7, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č.j. -72, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění žalovaného – správního orgánu, na jejichž základě uzavřel, že žalobci splňují všechny podmínky pro odškodnění podle Jde-li o otázku, zda otec žalobců spadá do některé z kategorií vymezených v , soud prvního stupně poukázal na změnu právní úpravy a uzavřel, že otec žalobců zanechal nemovitosti na Podkarpatské Rusi prokazatelně do 23. 5. 1945 ve smyslu ve znění , a proto je naplněna i poslední z podmínek pro přiznání odškodnění žalobcům. Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci žalobců, uvedl soud prvního stupně, že je nelze započíst na odškodnění žalobců podle , neboť se nejednalo o částky vyplacené otci žalobců za zanechání nemovitého majetku na Podkarpatské Rusi, nýbrž za škody vzniklé opuštěním tohoto majetku na živém a mrtvém inventáři.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č.j. -104, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, převzal-li skutková zjištění žalovaného - správního orgánu, neboť mu takový postup umožňuje ustanovení s tím, že není dotčena možnost soudu zopakovat důkazy provedené před správním orgánem. Dále odvolací soud poukázal na novelizované znění ustanovení a konstatoval, že otec žalobců pozbyl nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území dne 29. 6. 1945 , neboť v důsledku uzavření mezinárodní smlouvy, jíž došlo k postoupení Podkarpatské Rusi , nemohl se svým nemovitým majetkem na území Podkarpatské Rusi nakládat a užívat jej. Protože i ostatní podmínky pro odškodnění žalobců shledal odvolací soud naplněnými, dospěl k závěru, že žalobci mají nárok na odškodnění podle K námitce žalovaného se odvolací soud zabýval dále výši náhrady a uvedl, že je třeba vycházet z částky uvedené otcem žalobců v přihlášce podle vládního nařízení ze dne 28. 1. 1947, č. 8/1947 Sb., jak plyne z ustanovení Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci žalobců, nelze je podle odvolacího soudu započíst na odškodnění žalobců, neboť se jedná o náhrady poskytnuté ve čtyřicátých letech podle jiných právních předpisů, které předcházely postoupení Podkarpatské Rusi . Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jde-li o náklady řízení, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v mezidobí došlo ke zrušení , a proto odvolací soud přepočítal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle , advokátní tarif (dále jen „ “). Rovněž při stanovení výše náhrady nákladů odvolacího řízení vycházel odvolací soud z Advokátního tarifu. Jde-li o tarifní hodnotu věci, od níž se pak odvíjí odměna za jeden úkon právní služby, nevycházel odvolací soud z výše žalobci požadovaného odškodnění (1.784.278,- Kč), nýbrž z částky 25.000,- Kč (pro řízení před soudem prvního stupně), resp. 50.000,- Kč (pro odvolací řízení), která se podle ustanovení Advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012, resp. Advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2013, považuje za tarifní hodnotu ve věcech projednávaných podle . Uvedený postup odůvodnil povahou řízení podle části páté , která je podobná řízením podle . Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ve zněních rozhodných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení neobsahoval zvláštní ustanovení pro výši mimosmluvní odměny v řízeních podle části páté

B. Dovolání

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č.j. -104, podali dovolání žalovaný i žalobci.

Žalovaný ve svém dovolání namítl:

a. právní předchůdce žalobců nespadá ani do jedné ze skupin osob vymezených v ustanovení v novelizovaném znění, neboť nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi sice zanechal po datu 29. 9. 1938, nicméně nepozbyl jej do data 23. 5. 1945.b. při stanovení výše odškodnění neměly soudy vycházet z přihlášky podané otcem žalobců Ministerstvu vnitra dne 19. 3. 1947 podle vládního nařízení ze dne 28. 1. 1947 č. 8/1947 Sb., neboť existují důkazy o tom, že cena nemovitostí zanechaných otcem žalobců na Podkarpatské Rusi byla nižší než cena, kterou uvedl v přihlášce.c. na odškodnění vyplacené žalobcům měly být ve smyslu započteny i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci žalobců jako záloha na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s některými politickými událostmi, neboť se rovněž jednalo o náhradu škody vyplacené za nemovitosti otce žalobců na Podkarpatské Rusi.d. odvolací soud vycházel při rozhodování zejména z tvrzení žalobců. V této souvislosti by měl být dovolacím soudem vyřešena právní otázka, zda má řízení podle části páté povahu spornou, či nespornou.e. odvolací soud neměl přepočítat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle Advokátního tarifu, neboť za řízení před soudem prvního stupně byla účinná Navíc odvolací soud nesprávně vypočetl hodnotu jednoho úkonu právní služby, a náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně měla být proto nižší.Žalobci ve svém vyjádření navrhli odmítnutí nebo zamítnutí dovolání žalovaného, neboť podle jejich názoru soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích správně vycházely ze skutkových zjištění správního orgánu a věc správně posoudily. Žalobci jsou oprávněnými osobami, protože určující je skutečnost, že jejich otec pozbyl nemovitosti v souvislosti s postoupení Podkarpatské Rusi mezinárodní smlouvou . Soudy obou stupňů stanovily výši odškodnění správně podle přihlášky škody ve smyslu , když přímo ze znění zákona je zřejmé, že teprve v případě, kdy je nemožné určit výši odškodnění podle přihlášky, lze použít alternativní metody stanovení výše odškodnění. Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs, které otec žalobců obdržel jako zálohu na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s některými politickými událostmi, nelze je započíst na odškodnění vyplacené žalobcům už proto, že se nejedná o náhrady za nemovitosti. Žalobci svým dovolání napadli jen výroky rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť podle jejich názoru odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nesprávně stanovil tarifní hodnotu věci částkou 25.000,- Kč (pro řízení před soudem prvního stupně) podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) Advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012 a částkou 50.000,- Kč (pro odvolací řízení) podle ustanovení Advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2013, které se však v rozhodné době vztahovalo jen na řízení podle a nikoliv na řízení podle části páté Podle názoru žalobců měl odvolací soud vycházet při stanovení tarifní hodnoty věci z obecného ustanovení Advokátního tarifu.Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že odvolací soud podle jeho názoru správně vycházel při určení tarifní hodnoty věci z ustanovení Advokátního tarifu, neboť řízení podle části páté je velmi podobné řízení podle , a analogie legis je v soukromém právu obecně povolena.C. Přípustnost a důvodnostDovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami zastoupenými advokáty, že splňují formální obsahové znaky předepsané v , a zabýval se proto jejich přípustností.Podle „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“. Podle není dovolání „přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.K námitkám žalovaného týkajícím se merita věci

Dovolatelka předně namítá, že určuje dvě skupiny oprávněných osob, a to (1.) osoby, které nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi zanechaly od 29. 9. 1938 a pozbyly jej do 23. 5. 1945, a dále (2.) osoby, které zanechaly nebo pozbyly nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území (sub a/). Dále dovozuje, že právní předchůdce žalobců nespadá ani do jedné z uvedených skupin, neboť nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi sice zanechal po datu 29. 9. 1938, nicméně nepozbyl jej do data 23. 5. 1945. V uvedeném směru je třeba vyjít ze znění a zejména porovnat jeho původní znění se zněním po novele provedené , které sice nabylo účinnosti teprve po zahájení řízení před soudem prvního stupně, nicméně podle přechodných ustanovení se na souzenou věc aplikuje. Původní znění stanovilo, že na odškodnění podle tohoto zákona má nárok (1.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po dobu do 23. května 1945 pozbyla na území Podkarpatské Rusi svůj nemovitý majetek a již se k němu do 29. června 1945 nemohla vrátit“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „zanechala a pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik“. Podle novelizovaného znění však má nárok na odškodnění podle tohoto zákona (1.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „zanechala v období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj nemovitý majetek a pozbyla jej do 23. května 1945“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní dle téhož zákona), která „zanechala, anebo pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik“. Již z použité spojky „anebo“ v novelizovaném znění zákona oproti spojce „a“ v původním znění zákona je zřejmé, že k naplnění podmínky ustanovení v novelizovaném znění postačuje, aby osoba pozbyla nemovitosti na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území a bez významu je skutečnost, kdy došlo k zanechání tohoto majetku na Podkarpatské Rusi. Jinými slovy, rozhodná pro závěr o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami, je skutečnost, že právní předchůdce žalobců pozbyl nemovitosti na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území , jak bylo zjištěno soudy obou stupňů. Uvádí-li dovolatelka, že právní předchůdce žalobců nepozbyl nemovitosti na Podkarpatské Rusi před datem 23. 5. 1945, a tudíž žalobci nejsou oprávněnými osobami, opomíjí výše uvedený závěr. Za této situace námitka dovolatelky týkající se interpretace ustanovení nezakládá přípustnost dovolání, neboť znění tohoto ustanovení je, alespoň v části rozhodné pro souzenou věc, jednoznačné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. ). Ke snaze dovolatelky prosadit takový výklad ustanovení , který by znemožnil nápravu křivdy podle , nelze než odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , v němž bylo s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu konstatováno, že ustanovení nelze vykládat formalisticky, neboť je třeba restituční předpisy interpretovat ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, a pokud interpretace restitučního předpisu vede k pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena, či nikoliv, je namístě křivdu napravit.Podle dovolatelky dále neměl odvolací soud při stanovení odškodnění za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi vycházet z přihlášky podané otcem žalobců Ministerstvu vnitra dne 19. 3. 1947, neboť existují důkazy o tom, že cena nemovitostí ve vlastnictví otce žalobců mohla být nižší než cena uvedena v přihlášce (sub b/). V uvedeném směru je třeba vycházet z , podle něhož se při stanovení odškodnění vychází právě z přihlášky, jak učinily soudy obou stupňů, a teprve v případě, že výši odškodnění takto nelze určit, umožňuje vycházet z jiných podkladů. Námitka dovolatelky stran vyčíslení odškodnění proto rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na námitku dává právní úprava zcela jednoznačnou odpověď (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. také namítá, že na odškodnění měly být ve smyslu započteny i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci žalobců jako záloha na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s některými politickými událostmi (sub c/). Uvedenou námitkou však rozhodnutí odvolacího soudu napadá jen co do částky 36.000,- Kč, o kterou měla být výše odškodnění přiznaná soudy žalobcům snížena, a její námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť směřuje jen do části výroku nepřevyšující částku 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o spotřebitelský ani pracovněprávní vztah (srov. ). Nadto dovolací soud uvádí, že z přihlášky škody podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb. a souvisejících dokumentů nacházejících se ve správním spisu je zřejmé, že si otec žalobců v přihlášce podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb. nenárokoval na odškodnění za nemovitý majetek.Nakonec dovolatelka k meritu věci namítá, že soudy obou stupňů vycházely převážně z tvrzení žalobců, a nikoliv z listinných důkazů (sub d/). Uvedená námitka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházel z tvrzení žalobců, nýbrž ze skutkových zjištění správního orgánu – žalovaného, což mu umožňuje ustanovení věta první (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. ). Není tedy pravdou, že by soudy obou stupňů vycházely z tvrzení žalobců, jak tvrdí žalovaný. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souvislosti s námitkou průběhu dokazování žalovaný nastoluje rovněž otázku, zda má být řízení vedené podle části páté pokládáno za řízení sporné, či nesporné. Z obsahu dovolání však není zřejmé, jakým způsobem napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky závisí, ani jak otázka povahy řízení souvisí s námitkou žalovaného o tom, že soudy obou stupňů vycházely zejména z tvrzení žalobců. Z uvedeného důvodu nemůže ani otázka povahy řízení podle části páté založit přípustnost dovolání podle K dovolání obou stran do nákladů řízení

Do výroků odvolacího soudu o nákladech řízení podali dovolání žalobci i žalovaný. Žalovaný napadl výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když namítl, že odvolací soud neměl aplikovat , neboť příslušné úkony právní služby byly poskytnuty ještě za platnosti V uvedeném směru však odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se po zrušení použije pro výpočet náhrady nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě, že se jedná o řízení skončené před zrušením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Ve vztahu k části nákladových výroků napadeného rozhodnutí vznáší dále žalovaný ne zcela srozumitelnou námitku, jejíž podstatou je argumentace, že odvolací soud nesprávně vypočetl odměnu za jeden úkon právní služby, a celková povinnost žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně tak měla činit 38.636,49 Kč místo 60.814,09 Kč. Uvedenou námitkou napadená část nákladových výroků rozhodnutí odvolacího soudu však nedosahuje částky 50.000,- Kč, a vznesená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání ve vztahu k této části přiznané náhrady nákladů řízení. Nadto dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v uvedeném směru správné, neboť podle ustanovení Advokátního tarifu, jež žalovaný opomíjí, se hodnota úkonu právní služby zvyšuje v případě, kdy jeden advokát zastupuje více účastníků řízení, jako je tomu v souzené věci na straně žalobců.Žalobci podali dovolání jen do výroků o nákladech řízení, a to s argumentací, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nesprávně stanovil tarifní hodnotu věci částkou 50.000,- Kč, resp. 25.000,- Kč (pro prvostupňové řízení) podle ustanovení , resp. Advokátního tarifu, které se však v rozhodné době vztahovalo jen na řízení podle a nikoliv na řízení podle části páté Podle názoru žalobců měl odvolací soud vycházet při stanovení tarifní hodnoty věci z obecného ustanovení Advokátního tarifu a neměl použít analogii iuris. Dovolání žalobců je přípustné, neboť dovolací soud se doposud nezabýval otázkou, jak určit tarifní hodnotu věci v řízení podle části páté za situace, kdy byla zrušena (která určovala paušální odměnu pro řízení podle části páté) a až do 1. 1. 2014 neobsahoval ustanovení, které by stanovilo způsob určení tarifní hodnoty věci v řízení podle části páté. V obecné rovině se nabízí dvě řešení: 1. vycházet ve smyslu Advokátního tarifu z hodnoty peněžitého plnění, resp. ceny věci anebo práva, což by v souzené věci znamenalo stanovit tarifní hodnotu věci částkou 1.784.278,- Kč, kterou žalobci požadovali jako odškodnění; 2. vycházet z částky stanovené v ustanovení Advokátního tarifu (do 1. 1. 2013 se jednalo o ), což by v souzené věci znamenalo stanovit tarifní hodnotu věci částkou 50.000,- Kč, resp. 25.000,- Kč (pro řízení před soudem prvního stupně). Dovolací soud se domnívá, že řešení odvolacího soudu, který zvolil postup 2., kdy vycházel z ustanovení , resp. Advokátního tarifu určujícího tarifní hodnotu věci pro řízení podle , je věcně správné. V uvedeném směru vyšel dovolací soud z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , podle něhož lze analogicky aplikovat i na advokátem nezastoupené účastníky řízení, neboť nejde o oblast, v níž by byla analogie iuris vyloučena. Dovolací soud se proto domnívá, že lze analogicky aplikovat i jednotlivé ustanovení Advokátního tarifu na situaci, která není výslovně upravena, jak učinil odvolací soud. Odvolacím soudem použitá analogie se přitom nabízí, neboť řízení podle části páté a podle jsou si svou povahou podobné, když v obou typech řízení je věc nejprve projednána správním orgánem a nakonec část pátá do 1. 1. 2003 představovala kompletní úpravu správního soudnictví. Dále lze poukázat na skutečnost, že i v období po datu účinnosti (1. 1. 2003) do 31. 8. 2006 byla tarifní hodnota věci v řízeních podle části páté a v řízeních podle určována stejně. ve znění do 31. 8. 2006 stanovila v : „Ve věcech žalob a opravných prostředků proti rozhodnutím orgánů veřejné správy a správních orgánů činí sazba odměny 3 500 Kč.“. Uvedené ustanovení se tedy používalo pro stanovení náhrady nákladů řízení jak v řízeních podle části páté (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. ), tak v řízeních podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. ). Konečně lze poukázat na skutečnost, že ve všech řízeních podle části páté se při určení náhrady nákladů řízení postupovalo vždy stejně. Bylo tomu tak v období do 31. 8. 2006, kdy se náhrada nákladů v řízeních podle části páté určovala dokonce stejně jako v řízeních podle , jak bylo výše rozvedeno, a i v období od 1. 9. 2006 až do zrušení Ústavním soudem, kdy ustanovení stanovilo paušální odměnu pro všechny řízení podle části páté pevnou částkou (do 29. 2. 2012 ve výši 5000,- Kč, pak 10.000,- Kč). Jinými slovy, historicky se náhrada nákladů řízení podle části páté počítala stejným způsobem bez ohledu na předmět řízení podle části páté. Pokud by se však při stanovení náhrady nákladů řízení v období po zrušení Ústavním soudem do 1. 1. 2014, kdy byl novelizován tak, že obsahuje výslovné ustanovení, podle něhož lze určit náhradu nákladů řízení podle části páté, postupovalo podle obecných ustanovení Advokátního tarifu, jak navrhují žalobci, vznikla by historicky poprvé nerovnost mezi účastníky jednotlivých řízení podle části páté. Ne ve všech řízeních podle části páté totiž bude možné stanovit hodnotu věci ve smyslu Advokátního tarifu podle výše peněžitého plnění či ceny věci nebo práva (půjde např. o katastrální věci). V takových věcech by pak soudy musely aplikovat ustanovení Advokátního tarifu, podle něhož: „Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.“. Dovolací soud výše uvedenou argumentací nezpochybňuje, že v obecné rovině je možné i řešení, kdy se bude náhrada nákladů řízení podle části páté určovat různě s ohledem na předmět řízení, nýbrž toliko poukazuje na skutečnost, že i s ohledem na historický vývoj právní úpravy se jeví použití analogie iuris odvolacím soudem vhodným postupem k překlenutí mezery v právní úpravě určování náhrady nákladů řízení podle části páté. S ohledem na historický vývoj právní úpravy týkající se náhrady nákladů řízení podle části páté, jak byla výše nastíněna a dále s ohledem na skutečnost, že i od 1. 1. 2014 se náhrada nákladů řízení stanoví pro všechna řízení podle části páté stejně, dospěl dovolací soud k závěru, že řešení navrhované žalobci je nesprávné, neboť by vedlo k nerovnosti mezi účastníky různých řízení podle části páté. Z výše uvedených důvodů nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a dovolání žalobců proto není důvodné.S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle , advokátního tarifu. Obě strany podali vyjádření k dovolání protistrany, žalovanému však nevznikly prokazatelné náklady, neboť byl zastoupen svou zaměstnankyní. Náklady žalobců na vyjádření k dovolání žalovaného sestávají z odměny advokáta ve výši 4960,- Kč (odměna je vyšší z důvodu, že advokát zastupoval dva účastníky – žalobce; srov. věty první, , , , ), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč ( , , 3 , v platném znění) a 21% DPH ( , a odst. 5 a ) ve výši 1.105,- Kč, celkem tedy 6.365,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců bez jednání ( ) zamítl podle a dovolání žalovaného odmítl podle Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne14. dubna 2015

JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu