Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 41 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (46)6 A 11/2002 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 A 11/2002 - 26
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Janem Bartošem, advokátem, Sámova 876/11, Praha 10, proti žalované Komisi pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7, 111 21 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry o rozkladu žalobce ze dne 13. 11. 2001,
t a k t o :
I. Rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry o rozkladu žalobce
ze dne 13. 11. 2001 a rozhodnutí Komise pro cenné papíry o žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 12. 10. 2001 s e z r u š u j í. Věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení částku
4 650,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jana Bartoše, Sámova 87, Praha 10.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované, kterým byl zamítnut jeho rozklad ze dne 13. 11. 2001 a bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o neposkytnutí informace.
Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 11. 10. 2001 požádal Komisi pro cenné papíry (dále jen „Komise“) o poskytnutí v žalobě podrobně konkretizovaných informací podle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o poskytování informací “), v zákonem stanovené lhůtě žalovaná informace neposkytla a žádost ani jiným zákonem předepsaným způsobem nevyřídila; podle žalobce tak platí zákonná fikce o vydání rozhodnutí o odepření požadovaných informací, proti kterému podal žalobce dne 12. 11. 2001 rozklad prezidiu Komise pro cenné papíry (dále též „prezidium“). Protože rozkladový orgán opět v zákonné lhůtě nerozhodl, vznikla tak další právní fikce o vydání rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno předcházející fiktivní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o odepření požadovaných informací. Žalobce se domáhá zrušení fiktivního rozhodnutí o rozkladu; namítá, že jím požadované informace nespadají pod žádný z důvodů v citovaném právním předpisu uvedených, pro který by jejich poskytnutí bylo možné odmítnout, a namítá nepřezkoumatelnost fiktivního rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě namítala jednak nedostatek své pasivní legitimace, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí prezidia, nikoliv proti rozhodnutí Komise. Dále žalovaná poukázala na to, že požadované informace lze rozdělit do čtyř skupin a pouze v části týkající se údajů o předávání správní agendy mezi Ministerstvem financí a Komisí pochybila, jestliže je žalobci neposkytla a nápravu tohoto pochybení odstranila tím, že tyto žalobcem požadované údaje uvádí ve svém písemném vyjádření k žalobě; pokud jde o ostatní části požadovaných informací podle ní se buď vůbec nejednalo o poskytování informací podle zákona o poskytování informací (informace o údajích, které jsou součástí správních spisů), nebo (v případě údajů o pravidlech, zásadách a mechanismech, podle kterých byl Ministerstvem financí vykonáván státní dozor) bylo odepření poskytnutí informace věcně správné. Žalovaná má dále za to, že fiktivní rozhodnutí nelze zrušit pro nepřezkoumatelnost, neboť zákon výslovně počítá s přezkoumáváním fiktivních rozhodnutí, jde tak o speciální úpravu k úpravě přezkumu ve správním soudnictví a cílem zákonodárce nepochybně bylo umožnit nejen zrušení fiktivního rozhodnutí orgánu veřejné správy, ale i umožnit zamítnutí žaloby v případě, že žadatel na poskytnutí informace neměl nárok. Opačný výklad by podle žalované vedl k absurdnímu důsledku, a to k automatickému rušení všech fiktivních rozhodnutí bez ohledu na jejich případnou zákonnost a věcnou správnost.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s. s. ř. s. ), v souladu s § 132 s. ř. s. s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud, aby v ní dokončil řízení.
Podle § 130 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. o. s. ř. účinného do 31. 12. 2002, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů v těchto věcech učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s. s. ř. s.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce žádostí ze dne 11. 10. 2001, doručenou žalované 12. 10. 2001, požádal o poskytnutí konkrétně uvedených informací. Na tuto žádost správní orgán I. stupně nijak nereagoval a proto žalobce podal rozklad; na rozkladu je podací razítko žalované s datem 13. 11. 2001 a uvedeno čj. 22182. Ani o něm nebylo správním orgánem rozhodnuto. Jiné písemnosti správní spis neobsahuje.
Podle § 15 odst. 1 zákona o poskytování informací pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Zákon o poskytování informací v § 14 odst. 3 písm. c) stanoví pro poskytnutí požadované informace lhůtu 15 dnů od přijetí podání, tato lhůta je však v projednávané věci modifikována ustanovením § 20 odst. 3 , podle něhož se ve dvanácti měsících následujících po prvních dvanácti měsících od účinnosti zákona lhůta pro poskytnutí informace prodlužuje o polovinu. Podle § 15 odst. 4 citovaného zákona jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle odstavce 1 citovaného ustanovení, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle § 16 odst. 3 zákona o poskytování informací rozhodne odvolací orgán o odvolání do 15-ti dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Podle § 16 odst. 5 citovaného zákona lze proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy; ustanovení odstavců 1, 3 a 4 zákona o poskytování informací platí pro rozklad obdobně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
K námitce žalované se soud nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalované. Tato námitka není důvodná. Podle ustanovení § 69 s. ř. s. s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla; kdo je žalovaným tak určuje zákon.
Zákon o poskytování informací označuje v § 1 odst. 1 za povinné subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. V daném případě žalobce požadoval informace po Komisi. Komise byla zákonem č. 15/1998 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zřízena jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu a je tak ve smyslu zákona o poskytování informací povinným subjektem k poskytování informací v oblastech, ve kterých zákon č. 15/1998 Sb. popř. jiné zákony založily její věcnou příslušnost; vzhledem k tomu, že je ústředním správním úřadem (v dřívější terminologii se pro takový správní úřad používalo termínu ústřední orgán státní správy), je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí Komise vydaném v první stupni rozklad, o němž rozhoduje prezidium, které je orgánem Komise. V případě rozkladového řízení je tak orgán, který rozhoduje o rozkladu, a orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným správním orgánem vymezeným zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti; je pouze rozdílné, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat prvním stupni a o opravném prostředku. V předmětné věci za žalovaného je tak třeba ve smyslu § 69 s. ř. s. s. ř. s. považovat Komisi, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí prezidia o rozkladu. Žalobce proto ve své žalobě správně za žalovanou označil Komisi.
Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalobce podal dne 12. 10. 2001 žádost o poskytnutí informací, v zákonem stanovené lhůtě (patnáctidenní, prodloužené o polovinu tj. 22 a ½ dne) nebyla informace poskytnuta a ani nebylo v téže lhůtě vydáno rozhodnutí o nevyhovění žádosti podle § 15 odst. 1 zákona o poskytování informací; nastala tedy právní fikce § 15 odst. 4 citovaného zákona, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla informace odepřena. Vzhledem k tomu, že správní řád , jímž se podle § 20 odst. 4 zákona o poskytování informací řídí počítání lhůt, neobsahuje úpravu pro počítání lhůty půldenní, je třeba takovou lhůtu vykládat tak, že povinný subjekt své povinnosti dostojí, jestliže informaci poskytne nebo vydá negativní rozhodnutí o žádosti v průběhu 23. dne od přijetí žádosti. Proto za den přijetí fiktivního negativního rozhodnutí je třeba považovat 23. den od přijetí žádosti, v daném případě tedy pondělí 5. 11. 2001. Proti fiktivnímu rozhodnutí vydanému v prvním stupni podal žalobce včas rozklad, o němž prezidium ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení (tj. od 13. 11. 2001) nerozhodlo; nastala tak ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona o poskytování informací právní fikce, že o podaném rozkladu bylo vydáno dne 28. 11. 2001 rozhodnutí, jímž byl žalobcem podaný rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutí, jehož vydání je konstruováno právní fikcí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V takovém případě je sice zřejmé, že podaný rozklad byl zamítnut, ale nelze již dovodit, jaké důvody vedly žalovaného k odepření informací. Vzhledem k tomu, že existence napadeného rozhodnutí je vázána na zákonnou fikci jeho vydání, nemůže obsahovat odůvodnění, v němž správní orgán v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. je povinen uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. V daném případě by tak musel soud nahrazovat činnost správního orgánu a dovozovat, na základě jakých skutkových a právních závěrů mohly být námitky uplatněné v rozkladu shledány neopodstatněnými, popř. jaké důvody mohly vést k vydání negativního rozhodnutí, což je nepřípustné. Nelze přisvědčit námitce žalované, že zákon č. 106/1999 Sb. tím, že v ustanovení § 16 odst. 6 výslovně uvádí, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví, aniž by rozlišoval, zda žádost o poskytnutí informací byla odmítnuta fakticky vydaným nebo fiktivním rozhodnutím, tak obsahuje speciální úpravu přezkumu ve správním soudnictví. Skutečně vydaná ale i fiktivní rozhodnutí by i bez této výslovné úpravy bylo možno ve správním soudnictví napadnout žalobou, a to na základě generální přezkumné klauzule obsažené v ustanovení § 247 občanského soudního řádu , ve znění tehdy účinném, umožňující každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu, domáhat se ochrany ve správním soudnictví (obdobná žalobní legitimace je stanovena i nyní, a to v § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Pokud by ustanovení § 16 odst. 6 zákona o poskytování informací mělo zakládat pro přezkum fiktivních rozhodnutí speciální úpravu umožňující věcný přezkum takových rozhodnutí, musel by zákon stanovit i zvláštní pravidla vztahující se na fiktivní rozhodnutí samé z hlediska jejich náležitostí, tak i pro samotný přezkum takových rozhodnutí ve správním soudnictví; tak tomu však v daném případě není. Konečně v projednávané věci i žalovaná sama tvrdí, že žalobce v žádosti požadoval informace několika skupin, z nichž na některé se zákon o poskytování informací nevztahuje, u další skupiny nebyla povinnost je poskytnout a z části poskytnuty být měly; tyto závěry však, aby takové rozhodnutí bylo přezkoumatelné, by musela žalovaná vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí samého, jejich uvedení v písemném vyjádření k žalobě nemůže nedostatek důvodů pro vydání (byť fiktivního) rozhodnutí nahrazovat; fiktivní rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým bylo zákonem konstruovanou právní fikcí negativně rozhodnuto o žádosti žalobce jako o celku, aniž by mezi jednotlivými požadovanými informacemi bylo diferencováno z hlediska důvodů jejich neposkytnutí.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a podle odstavce 4 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení; protože týmiž vadami trpí i rozhodnutí vydané Komisí v prvním stupni, zrušil Nejvyšší správní soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. i toto rozhodnutí, které vydání žalobou napadeného rozhodnutí předcházelo. V dalším řízení bude na žalované, aby v zákonem stanovené lhůtě, běžící v takovém případě od doručení zrušujícího rozhodnutí žalované, buď žalobci jím požadované informace poskytla nebo vydala rozhodnutí předvídané v ustanovení § 15 odst. 1 zákona o poskytování informací. V souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , když žalobci, který měl ve věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku v částce 1000,- Kč a odměny za právní zastoupení v částce 3 650,- Kč (3 500,- Kč podle § 11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a 2x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu