Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
10BFAAD21B9A69FFC1257F89001AACF4.html
HTML · 28.63 KB
No categories available
28 Cdo 2613/2015
ROZSUDEK
B. V.
České republiky – Ministerstva vnitra
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3,
o vypořádání za nemovitý majetek
(podle zákona č. 212/2009 Sb. ), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 228/2010 , o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 183/2014 - 125, takto:
I. Dovolání se
zamítá
.
II. Žádná z účastnic
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 4 C 228/2010 -93, poté, co zastavil řízení co do částky 157.768,42 Kč (výrok I), přiznal žalobkyni finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na území P. R. ve výši 1.984.221,58 Kč (výrok II), čímž nahradil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 18. 6. 2010, č. j. MV-3003-11/OSM-2009, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2010, č. j. MV-64714-4/VS-2010 (výrok III). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání České republiky coby účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II pouze tak, že „žalobkyni se přiznává finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), zatímco ve výroku I rozsudek „zůstal nedotčen“ (výrok III); s ohledem na dílčí změnu rozsudku odvolací soud pak rozhodl nejenom o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok IV).
Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb. “), neboť její rodiče [osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009 Sb. ] zanechali v rozhodném období nemovitosti na území P. R., jež měli tehdy prokazatelně ve svém vlastnictví. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 21. 6. 2012, č. j. MV-58194-10/OSM-2012, bylo žalobkyni – na podkladě jí podané žádosti ze dne 21. 5. 2012 – přiznáno finanční vypořádání za nemovitý majetek ve výši 157.768,42 Kč.
Co do základu pokládal odvolací soud nárok žalobkyně na finanční vypořádání za nesporný, kdy se účastnice nadále rozcházely v náhledu na rozsah a způsob ocenění nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. V situaci, kdy v dané věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), odvolací soud – odkazuje na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. – určil rozsah a obecnou cenu zanechaných nemovitostí (nacházejících se v obci S., okres M.) s využitím jiných listinných důkazů, zejm. listin y vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky a z výměru Komise pro odškodnění osadníků při Ministerstvu vnitra z r. 1945, majících z pohledu současného právního řádu charakter veřejných listin (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád ; § 134 o. s. ř. o. s. ř. ). Podpůrně pak odvolací soud odkázal též na obsah dalších provedených důkazů (hlášení o majetku zemědělců z území připojených k sousedním státům ze dne 30. 10. 1939, potvrzení Ministerstva národní obrany ze dne 21. 11. 1938 o přídělu, žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 20. 3. 1940, protokoly pořízené na četnické stanici V. B. dne 27. 3. 1941 a 30. 3. 1941, jakož i porovnání s jinými soudem rozhodovanými případy), jež zjištění o rozsahu a hodnotě zanechaného majetku ve vlastnictví rodičů žalobkyně podporují.
Při určení výše vypořádání odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb. , podle nějž se výše vypořádání určuje z ceny nemovitostí, která je uvedena v přihlášce k náhradě (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), v níž se uváděla cena obecná (§ 5 odst. 2 písm. e/ vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.). Obecnou cenu pozemků vzal za prokázanou ve výši 162.100,- K (byť, jak uvedeno shora, se přihláška k náhradě nedohledala). Jenom za pozemky tak činí výše vypořádání 1.621.000,- Kč (s použitím zákonem stanoveného indexu 10, jímž se cena násobí; § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. ) a s ohledem na zákonný limit, stanovený § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. , pokládal pak odvolací soud za nadbytečné zabývat se detailně obecnou cenou staveb zanechaných rodiči žalobkyně na území P. R., měl-li jinak za zjištěné, že tato cena s určitostí převyšovala 37.900,- K (tj. 379.000,- Kč). Od částky 2.000.000,- Kč pak odečetl žalobkyni již vyplacenou náhradu 157.768,42 Kč, a finanční vypořádání tak určil v rozdílu ve výši 1.842.231,58 Kč (čímž korigoval závěry soudu prvního stupně, v tomto směru dotčené početní chybou). Přitom odmítl názor státu (povinné), že při určení výše vypořádání je v daném případě namístě vycházet z ceny přídělové, uvedené v listin ě o přídělu nemovitostí rodičům žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo vnitra dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro řešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených; jako dovolací důvod pak ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Za ně pokládá jednak to, že při zjišťování rozsahu a hodnoty nemovitostí, zanechaných právními předchůdci žalobkyně na území P. R., odvolací soud vycházel z dokumentu Ústav u pro péči o uprchlíky, jenž – dle názoru dovolatelky – není veřejnou listino u „ve smyslu § 4 vládního nařízení 291/1938 Sb.“ (myšleno patrně nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.“). Za nepoužitelný a účelový pak pokládá dovolatelka odvolacím soudem prováděný důkaz protokolem o výpovědi svědků z r. 1941 a současně namítá, že k listin ě vystavené Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v P. z 19. 11. 1941 (jež podle názoru dovolatelky zpochybňuje vlastnictví rodičů žalobkyně k některým ze zanechaných nemovitostí) soud nepřihlédl. V otázce ceny nemovitostí dovolatelka argumentuje ve prospěch ceny přídělové, uvedené v rozhodnutí o přídělu nemovitostí (přídělové listin ě), nedochovala-li se přihláška k náhradě ani jiná listin listina podle § 6 odst. 6 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že rezignoval na přesné zjištění ceny staveb. Dodává, že smyslem zákona č. 212/2009 Sb. je toliko zmírnění některých majetkových křivd a že stanovení podmínek a rozsahu restituce je vždy věcí státu. Klade též otázku o povaze řízení dle části páté o. s. ř. o. s. ř. , jež se – dle jejího názoru – blíží spíše nespornému řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu ) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – státem jako účastníkem řízení, za nějž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. pro řešení právní otázky určení výše odškodnění (vypořádání) podle § 7 zákona č. 212/2009 Sb. , není-li možné výši odškodnění určit na základě přihlášky k náhradě podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., kterou se ve své rozhodovací praxi za obdobných okolností dosud nezabýval.
Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), se Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z relevantních ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. pro věc nyní posuzovanou lze ocitovat následující:
Nárok na vypořádání uplatní oprávněná osoba formou písemné žádosti s přílohami podanou ve lhůtě podle § 5 odst. 1. V žádosti oprávněná osoba uvede vedle svých nacionálií i údaje o nemovitosti, za kterou odškodnění žádá, a popis konkrétní události, která vedla k zanechání nemovitosti na P. R. (srov. § 6 odst. 1).
K žádosti oprávněná osoba přiloží: a) listin y prokazující státní občanství podle § 3 , b) kopii platného občanského průkazu prokazující občanství České republiky, c) popis nemovitosti a jejího příslušenství kupříkladu údaji o katastrálním území, čísle knihovní vložky, druhu nemovitosti, zastavěné ploše, roku výstavby, výměře pozemků, účelového určení pozemků, spoluvlastnických poměrech, d) přihlášku k náhradě, kterou je povinný soupis nemovitého majetku podle zvláštních právních předpisů (srov. § 6 odst. 2 ).
Přihlášku k soupisu nemovitého majetku podle odstavce 2 písm. d) lze nahradit kupní nebo darovací smlouvou anebo listino u prokazující vlastnictví nemovitosti oprávněnou osobou a prokazující její ocenění nebo cenu. Listin y musejí mít podle současného právního řádu charakter veřejné listin y. Smlouvy nebo listin y podle tohoto odstavce musejí být datovány nejpozději dnem 29. června 1945 (srov. § 6 odst. 3 ).
Ocenění nebo cenu nemovitosti prokáže oprávněná osoba přihláškou k náhradě, kupní, darovací nebo obdobnou smlouvou nebo listino u, která má podle současného právního řádu charakter veřejné listin y (srov. § 6 odst. 6 ).
Vypořádání vyplácí oprávněné osobě povinná osoba v penězích (srov. § 7 odst. 1).
Výše vypořádání se určí z ceny nemovitosti, která je uvedena v přihlášce k náhradě, vynásobené indexem 10 (srov. § 7 odst. 2).
Nelze-li takto výši odškodnění určit, použije se ocenění nebo cena nemovitosti uvedená ve smlouvě nebo listin ě uvedené v § 6 odst. 3 vynásobená indexem 10. Je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listin listina s pozdějším datem (srov. § 7 odst. 3 ).
V případě, že oprávněná osoba byla již odškodněna podle dosavadních právních předpisů a podala žádost o odškodnění podle tohoto zákona, bude výše odškodnění stanovena jako rozdíl částky vypočtené podle odstavců 2 a 3 a částky odškodnění vyplacené oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů (srov. § 7 odst. 4).
Výše vypořádání nesmí převýšit celkem částku 2 000 000 Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných osob (srov. § 7 odst. 5).
Výkladem shora citovaných ustanovení nelze než dovodit (a tak činí i ustálená judikatura dovolacího soudu – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015 , dostupná spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), že pro určení výše finančního vypořádání za zanechaný majetek zákon jako rozhodující pokládá okruh a cenu nemovitostí uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. (srov. § 7 odst. 2), přičemž k využití jiných podkladů pro určení výše vypořádání právní úprava otevírá prostor toliko za splnění hypotézy uvedené v § 7 odst. 3 zákona, tj. v případě, že rozsah odškodnění nelze vypočíst na základě informací obsažených v přihlášce. V takovém případě je třeba použít ocenění nebo cenu nemovitosti uvedené ve smlouvě nebo listin ě dle § 6 odst. 3 , přičemž je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listin listina s pozdějším datem. Listin y, jimiž lze nahradit přihlášku k soupisu, musejí mít charakter veřejné listin y podle současného právního řádu a musejí být datovány nejpozději dnem 29. června 1945 (srov. § 6 odst. 3 , § 6 odst. 6 ).
Promítnuto na případ nyní posuzovaný, odvolací soud nepochybil, vycházel-li při určení výše odškodnění z listin y vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky, jež je nejpozději datovanou veřejnou listino u, zachycující okruh nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. a jejich obecnou cenu. Nedůvodná je námitka dovolatelky o povaze zmíněné listin y, jež je veřejnou listino u podle současného právního řádu (§ 134 o. s. ř. o. s. ř. , § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. ), v situaci, kdy byla vydána Ústavem coby orgánem, na nějž byl právním předpisem přenesen výkon státní správy, a v mezích jeho pravomoci (k postavení a působnosti Ústav u pro péči o uprchlíky srov. §§ 1 a 4 vládního nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.).
Za dané situace bylo pak nadbytečné provádět dokazování dalšími listinami (z nichž výměr Komise pro odškodnění – coby dokument orgánu zřízeného vl. nařízením č. 317/1941 Sb. z. a n. – byl vydán až 13. října 1945, tj. po 29. červnu 1945), jež ovšem – ve vztahu k závěrům odvolacího soudu – měly význam toliko podpůrný a stvrzovaly již jinak učiněné zjištění o rozsahu a ceně zanechaného nemovitého majetku.
Z uvedeného současně vyplývá, že neobstojí názor dovolatelky o použitelnosti rozhodnutí o přídělu a přídělové ceny v něm stanovené, jež je veřejnou listino u staršího data, nehledě na to, že přídělová cena (jež mohla být i cenou sníženou – srov. např. §§ 8 a 9 zákona č. 224/1925 Sb. z. a n.) zpravidla nekorespondovala obecné ceně nemovitostí (přinejmenším v době rozhodné pro určení výše odškodnění). Listino u podřaditelnou ust. § 6 odst. 3 a 6 zákona č. 212/2009 Sb. (jíž bylo by lze prokazovat okruh vlastněného, zanechaného majetku a jeho cenu) není pak ani listin listina vystavená Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v Praze dne 19. listopadu 1941, jež je listino u vydanou družstvem jako soukromým subjektem (a jež současně není kupní ani darovací smlouvou), a jež proto nemůže mít povahu veřejné listin y podle současného právního řádu (srov. § 134 o. s. ř. o. s. ř. , § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. ).
Konečně s odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pokud pro určení výše finanční náhrady zákon primárně vychází z obecné ceny zanechaných nemovitostí (uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. – srov. § 5 odst. 2 písm. e/ cit. nařízení), pak není rozumného důvodu – v případě, že se tato přihláška nedochovala – vycházet z hodnoty, jež se s obecnou cenou nemovitostí v době rozhodné pro určení výše odškodnění zřetelně rozchází. Tedy i pro případy tohoto „náhradního“ způsobu ocenění je zřejmé, že základem pro určení výše vypořádání má být obecná cena nemovitosti (uvedená v převodní smlouvě anebo jiné listin ě prokazující vlastnictví nemovitosti oprávněnou osobou a její ocenění nebo cenu).
Je-li pak z výsledků provedeného dokazování zřejmé, že cena zanechaných pozemků a staveb, jež je základem odškodnění, zřetelně převyšuje částku 2 000 000 Kč (a tedy že vypořádání v penězích tak či onak dosahuje zákonem stanoveného limitu 2 000 000 Kč (s použitím indexu 10, stanoveného § 7 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. ), není vadou řízení, nezjišťoval-li odvolací soud detailně obecnou cenu té které nemovitosti a neprováděl-li již ve věci další dokazování.
Za dané situace je pak i dovolatelkou položená otázka procesního práva, týkající se povahy řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl.), ryze akademická, zde bez vlivu na rozhodnutí o věci samé. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dříve vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013 ; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013 ; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09 ), a s přijatým řešením rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Měl-li odvolací soud prokázaný rozsah nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně, jež tito zanechali v rozhodném období na území P. R., a to jak prostřednictvím listin majících charakter listin veřejných, tak i dalšími důkazy, byť nesplňujícími kritéria listin podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. , nebylo v projednávané věci účelné ani hospodárné dokládat tyto skutečnosti dalšími listinami podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. , jak požaduje dovolatelka.
V reakci na ústavněprávní argumentaci dovolatelky (o tom, že restituce jsou beneficiem státu) je třeba uvést i to, že přijetím zákona č. 212/2009 Sb. coby restitučního předpisu, byť s odstupem 20 let, se demokratická společnost snaží alespoň o částečné zmírnění následků majetkových křivd občanům České republiky, k nimž došlo zanecháním nemovitého majetku na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Má-li být v daném případě zmírnění majetkové křivdy realizováno právě na základě aplikace výše citovaných zákonných norem (interpretovaných ovšem i se zřetelem k jejich smyslu tak, aby byl naplněn účel restituce), nelze odvolacím soudem přijaté závěry pokládat jakkoliv za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, tedy včetně dovolatelkou citovaných usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10 , a ze dne 31. října 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99 , pojednávajících o tom, že stanovení okruhu oprávněných osob, jakož i rozsahu majetku a časového limitu restitucí, a to právě ve vztahu k zákonu č. 212/2009 Sb. , je věcí zákonodárce; o správnosti tohoto závěru sporu není. [K interpretaci restitučních předpisů lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33; nález ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10 , nebo nález ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11 , uveřejněné tamtéž ve svazku 65 pod čísly 73 a 125].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni přiznáno finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč, je správný.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ), dovolání žalované zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádné z účastnic, neboť dovolatatelka v tomto řízení neuspěla a žalobkyni, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus předseda senátu