Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 471/2014

U S N E S E N Í

T-Mobile Czech Republic a.s.

proti žalovanému

R. H.

,

o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2013, č. j. -99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 15. května 2013, č. j. -99, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. února 2012, č. j. -56, zamítající žalobu, aby rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 9. 2010, č. j. 96605/2009-603, bylo nahrazeno tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.205,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, není podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 - dále jen „“) přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle 241a lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně k obsahu všeobecných podmínek platných od 1. 9. 2005, zejména jejich ustanovení čl. 8.3 (jež jsou součástí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací) týkajícímu se smluvní pokuty, který odvolací soud zjistil jejich výkladem. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladů projevů vůle smluvních stran ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen obč. zák.“/), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).

Zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.), neboť vznik práva na smluvní pokutu byl vázán na výkon práva vypovědět smlouvu, a nikoli na porušení smluvní povinnosti (§ 544 obč. zák.), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Prosadit se nemůže právní názor žalobkyně, podle něhož rozhodující pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě je zásada smluvní volnosti, kdy „smluvní strany si v rámci zákonem zaručené smluvní volnosti mohou svůj právní vztah uspořádat a smluvně upravit podle svého“. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty, coby jednoho z právních prostředků zajištění závazků, pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží; porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , který obstál i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. ). Prezentované názory shledal Ústavní soud ústavně konformními (srovnej nález ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti, a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ).

Jestliže tedy v projednávaném případě smlouva ukládala R. H. povinnost zaplatit smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalobkyně využije své právo vypovědět smlouvu (byť pro nesplnění smluvní povinnosti), je závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s obč. zák. ( obč. zák.), v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchylovat (a to ani s poukazem žalobkyně na právní úpravu obsaženou v novém , která nabyla účinnosti od 1. 1. 2014 a na daný spor se nevztahuje). Nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. , v němž byla vyjádřena zásada priority výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu před takovým, který by jeho neplatnost založil, poněvadž nejde o skutkově obdobný případ jako je posuzovaná věc.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu