Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)5AE92AA347FBD8BCC1257C7C00484424.html
HTML · 33.1 KB
No categories available
26 Cdo 3330/2013
26
Cdo 3330/2013
ROZSUDEK
A. M.
, P., proti žalované
městské části Praha 3
, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o určení nájemného a slev z nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 212/2007 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012 -248, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012 -248, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. června 2011, č. j. 12 C 212/2007 -163, v odstavcích I., II., III. a VI. výroku
se odmítá
, jinak
se zamítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 11. 2007 domáhala určení, že byt č. 3 o velikosti 1+1 nacházející se v přízemí domu v P. (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), byl až do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů, bytem II. kategorie a že důvodem pro zařazení bytu do této kategorie je i neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu, dále určení výše nájemného od roku 2002, určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, přiznání slevy z nájemného od 1. 11. 2004, a zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení. Tvrdila, že předmětný byt by měl být posuzován jako byt se sníženou kvalitou („byt nižší kategorie“), neboť nemá ústřední vytápění, je vytápěn kamny WAW, která však nejsou umístěna v koupelně, WC a předsíni, které jsou rovněž považovány za obytné místnosti, a že byt má vady (jež se týkají zejména tepelných izolací domu a bytu, a funkčnosti koupelny), a měla by jí proto být přiznána sleva.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 12 C 212/2007 -163, ve znění rozsudku ze dne 5. 3. 2012, č. j. 12 C 212/2007 -222, a rozsudku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 12 C 212/2007 -227, zamítl žalobu o určení, že byt byl až do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie (odstavec I. výroku), že nájemné činilo od roku 2002 do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. částku 27,79 Kč/m2 (odstavec II. výroku), že aktuální nájemné pro účely jednostranného zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je 27,79 Kč/m2 (odstavec III. výroku), že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007 (odstavec IV. výroku), zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně domáhala slevy z nájmu předmětného bytu z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu ve výši 20% od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 (odstavec VI. výroku), další slevy z nájmu ve výši 10% od 1. 11. 2004 do 13. 2. 2008 (odstavec VIII. výroku), zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení od 30. 11. 2007 do zaplacení (odstavec IX., XII. výroku) a určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie v souladu s § 2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb. (odstavec X. výroku). Zároveň přiznal žalobkyni slevu z nájmu předmětného bytu ve výši 20% od 5. 3. 2007 z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu (odstavec V. výroku) a další slevu z nájmu ve výši 10% od 14. 2. 2008 do odstranění závad (odstavec VII. výroku), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na určení, že byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 (odstavce I. – III. výroku), a na určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění do 31. 12. 2012, dále též jen „o. s. ř. “). Jednostranné zvýšení nájemného dopisem ze dne 13. 12. 2007 považoval za platné, neboť bylo učiněno v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. Zjistil, že žalovaná – pronajímatelka předmětného bytu – zvýšila nájemné postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. již s účinností od 1. 5. 2007, a to na částku 47,4496 Kč/m2, platnost tohoto jednostranného zvýšení žalobkyně žalobou u soudu nenapadla, a proto pro další období je třeba vycházet z výše takto stanoveného nájemného. Měl za to, že žalovaná pro rok 2008 vypočetla nájemné v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. , předmětný byt není bytem se sníženou kvalitou, neboť podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb. se za ústřední vytápění bytu považuje i plynové vytápění a v řízení bylo zjištěno, že byt (jenž má koupelnu i toaletu) je vytápěn kamny WAW umístěnými v obytných pokojích. Dále zjistil, že v předmětném bytě jsou závady zhoršující jeho užívání, jde o vady jednak neodstranitelné (trvale zhoršující užívání bytu), a to nedostatečný tepelný odpor podlah a stěn bytu vedoucí k jeho prochládání, a dále o vady odstranitelné, zejména opakované plísně a netěsnící okna, že právo na slevu z nájemného za neodstranitelné vady žalobkyně uplatnila u žalované dopisem ze dne 26. 11. 2003, avšak po té, co žalovaná její žádosti nevyhověla, žalobu u soudu nepodala, že následně uplatnila slevu ve výši 20% dopisem ze dne 5. 3. 2007 a žalobu podala dne 30. 11. 2007, že slevu z nájemného za odstranitelné vady uplatnila v žalobě, která byla žalované doručena dne 14. 2. 2008. Dospěl k závěru, že jí náleží sleva ve výši 20% od 5. 3. 2007 za neodstranitelné vady a ve výši 10% od 14. 2. 2008 za odstranitelné vady, tedy od doby, kdy slevy uplatnila u žalované (soudu). Žalobu v části, v níž se domáhala přiznání slevy z nájmu i za dobu předcházející, zamítl, neboť měl za to, že došlo k jejímu promlčení. Zamítl i žalobu v části týkající se zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení, jež měla podle tvrzení žalobkyně představovat rozdíl mezi zaplaceným nájemným a nájemným po slevách, neboť nebylo prokázáno, že by k bezdůvodnému obohacení došlo.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 Co 5/2012 -248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI., VIII. – X., XII. výroku, jimiž byla žaloba zamítnuta, a v odstavci V. výroku (o přiznání slevy ve výši 20% od 5. 3. 2007), změnil ho v odstavci VII. výroku tak, že žalobkyni „přiznal slevu z nájmu bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad, a žalobu na určení další slevy z nájmu tohoto bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad zamítl“, zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení požadovaném v odstavcích I. – III. a X. výroku podle § 80 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , neboť představují předběžné otázky posouzení platnosti jednostranného zvýšení nájemného, o němž bylo rozhodnuto v odstavci IV. výroku. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, o neopodstatněnosti nároku o zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení a přiznání slevy ve výši 20% za neodstranitelné vady. Pokud jde o další slevu ve výši 10% za odstranitelné vady, dospěl k závěru, že zjistil-li soud prvního stupně, že plíseň v předmětném bytě byla naposledy v roce 2001, a že žalobkyně ani slevu z tohoto důvodu nepožadovala, a uvedla, že plíseň sama odstranila, pak jí sleva z nájmu pro tuto vadu nenáleží. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že okna v bytě mají vady, pro které netěsní, nejdou zavřít a nezajišťují tak stanovené tepelně izolační požadavky, s ohledem na charakter vad a stáří domu, v němž se byt nachází, pak považoval za přiměřenou slevu ve výši 5%. Shodně se soudem prvního stupně považoval část uplatněné slevy za promlčenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům, jimiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI. a změnil ho v odstavci VII., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ). Vytýkala odvolacímu soudu, že se při výkladu pojmu „aktuální – nyní placené nájemné“ podle zákona č. 107/2006 Sb. nevypořádal s důsledky zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. , a nesprávně proto posuzoval předmětný byt nikoliv podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. , ale podle zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb. Namítala, že ač je byt vytápěn jen dvěma plynovými topidly umístěnými v obytných místnostech, a předsíň, WC, kuchyňský kout, ani koupelna vytápěné nejsou, požadovala žalovaná nájemné ve výši odpovídající I. kategorii a toto nájemné pak použila jako „aktuální nájemné“ i podle zákona č. 107/2006 Sb. Měla za to, že i když byly kategorie bytů zrušeny, byl-li byt podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. bytem II. kategorie, a posléze byl podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. s ohledem na způsob vytápění kvalifikován jako byt I. kategorie, mělo po jejím zrušení dojít k opětovnému zařazení bytu do II. kategorie a žalovaná měla po nabytí účinnosti z. č. 107/2006 Sb. použít pro výpočet nájemného nájemné, které by vycházelo z této snížené kategorie bytu. Zdůraznila, že žalobu na určení, že byt byl bytem II. kategorie, že nájemné do platnosti z. č. 107/2006 Sb. činilo 27,79 Kč a v této výši bylo i aktuální nájemné pro účely zvyšování nájemného podle z. č. 107/2006 Sb. , podala proto, aby předešla dalším sporům o dlužné nájemné a výpovědi z nájmu bytu. Nesouhlasila ani se zamítnutím žaloby v části, v níž se domáhala slevy z nájemného ve výši 20% za neodstranitelné vady od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007, namítala, že nárok na slevu uplatnila řádně dopisem ze dne 3. 1. 2000, soud se však stavem domu nezabýval a neprovedl důkazy, které navrhovala. Nesouhlasila ani s přiznáním slevy jen ve výši 5% za odstranitelné vady, neboť okna v bytě jsou stále ve špatném stavu, je nutné je vyměnit, zateplit předsíňové stěny do chodby domu a zateplit podlahy v bytě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř. ”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ), se zabýval jeho přípustností. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; byl přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. – IV., VI. výroku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11 , uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11 ).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, změněny či zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník .
Otázka, zda má dovolatelka naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ) na určení, že předmětný byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 (odstavec I., II., III. výroku soudu prvního stupně), nemůže být zásadně právně významná; tuto otázku totiž odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , rozsudek téhož soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 ).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být spojen ani s otázkou promlčení práva dovolatelky na slevu z nájemného ve výši 20% za dobu od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 (odstavec VI. výroku soudu prvního stupně). Dovolatelka sice odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) však závěr odvolacího soudu, že právo na slevu z nájemného je za toto období promlčeno, zpochybnila prostřednictvím námitek skutkových a uplatnila tak nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Dovolání v této části tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka zpochybnila i správnost závěru odvolacího soudu o platnosti jednostranného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. z 13. 12. 2007 (odstavec IV. výroku soudu prvního stupně), spočívajícím na řešení (předběžné) otázky, zda byt vytápěný lokálním plynovým topením je bytem bez ústředního vytápění a tedy bytem se sníženou kvalitou podle § 2 písm. e/ , g/ zákona č. 107/2006 Sb. Protože touto právní otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ). Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (námitkami, že se soudy „nezabývaly“ jejími tvrzeními a že neprovedly další důkazy, jež navrhovala). Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit a dovolací soud z něj proto vychází), že žalovaná dopisem ze dne 13. 12. 2007 zvýšila podle zákona č. 107/2006 Sb. žalobkyni nájemné z předmětného bytu, při výpočtu cílové hodnoty měsíčního nájemného pak vycházela z toho, že nejde o byt se sníženou kvalitou.
Podle § 2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí bytem se sníženou kvalitou byt bez ústředního vytápěnía s částečným nebo společným základním příslušenstvím, nebo byt bez ústředního vytápění a bez základního příslušenství, nebo byt s ústředním vytápěním bez základního příslušenství. Ústředním vytápěním se pak rozumí (§ 2 písm. g/ ) vytápění zdrojem tepla, který je umístěn mimo byt, nebo který je umístěn v místnosti k tomu určené, včetně sklepa v rodinném domě s jedním bytem, nebo jiné elektrické nebo plynové vytápění.
Pro závěr, zda jde o byt s ústředním vytápěním, není tedy podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb. , významné, zda byt je vytápěn dálkovým či etážovým topením, ale zda je vytápěn některým ze způsobů, zde uvedených (spojka „nebo“ je – až na poslední spojení /… jiné elektrické nebo plynové …/ - evidentně používána v tomto ustanovení ve významu vylučovacím). Za ústřední vytápění je proto podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb. třeba považovat i plynové /elektrické/ vytápění, a to i v případě, že jde o zdroj tepla umístěný v jednotlivých pokojích, obsluhovaný nájemcem - např. kamna WAW.
Namítá-li dovolatelka, že při výpočtu přípustného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je třeba přihlížet ke kategoriím bytů tak, jak byly dříve upraveny vyhláškou č. 60/1964 Sb. , a že za byt se sníženou kvalitou je třeba považovat všechny byty, které nebyly bytem I. kategorie podle této vyhlášky, přehlíží, že tato vyhláška byla zrušena již k 1. 1. 1994 vyhláškou č. 176/1993 Sb. K jejímu „obnovení“ (jak se mylně domnívá dovolatelka) nemohlo dojít jen tím, že vyhláška č. 176/1993 Sb. byla k 1. 1. 2002 zrušena Nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ze dne 21. 6. 2000. Vyhláška č. 60/1964 Sb. rozdělovala byty do čtyř kategorií (§ 4 ), a ústřední vytápění a zařazení bytu do I. kategorie spojovala s dálkovým vytápěním, po jejím zrušení však již vyhláška č. 176/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 definovala ústřední vytápění obdobně jako zákon č. 107/2006 Sb. (§ 3 odst. 5 ) a k zařazení bytu do I. kategorie postačovalo, že v bytě jsou ústředním vytápěním vytápěny jen všechny obytné místnosti (§ 4 , § 3 odst. 4 ), nikoliv celý byt. Kategorizace bytů (ve smyslu uvedených vyhlášek) pak nebyla znovu zavedena ani zákonem č. 107/2006 Sb. Tento zákon sice nově vymezuje pojem „byt se sníženou kvalitou“, a to v návaznosti na stanovení cílové hodnoty nájemného (tak, aby došlo k přiblížení regulovaného nájemného a smluvního nájemného), která by u bytů se sníženou kvalitou, měla odrážet jejich nižší kvalitu, vymezení tohoto pojmu v § 2 písm. e) – g) však nijak na kategorizaci bytů vymezené ve vyhlášce 60/1964 Sb. nenavazuje. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 107/2006 Sb. vychází vymezení bytů s nižší kvalitou a navazujících pojmů z vymezení bytů tzv. III. a IV. kategorie upravených ve vyhlášce č. 176/1993 Sb.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této části (tj. ohledně potvrzení odstavce IV. výroku soudu prvního stupně) z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatelka napadla dovoláním i výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci VII. tak, že zamítl žalobu v části, jíž se domáhala slevy z nájemného ve výši 5% z nájemného od 14. 2. 2008 do odstranění závad. Dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na charakter odstranitelných vad (vady oken) a jejich rozsah, lze za přiměřenou slevu z nájemného podle § 698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), považovat 5%.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o rozsahu vad v bytě a jejich závažnosti i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. (§ 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Skutková zjištění odvolacího soudu o vadách v bytě, učinil soud z důkazů provedených u soudu prvního stupně i v odvolacím řízení (zejména z odborného posudku firmy JANOŠÍK OKNA - DVEŘE s. r. o.) a mají oporu v provedeném dokazování, dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Soudy obou stupňů se zabývaly rovněž výší přiměřené slevy z nájemného podle § 698 odst. 1 obč. zák. a odvolací soud odůvodnil i svůj závěr, proč – na rozdíl od soudu prvního stupně – považuje za přiměřenou slevu jen 5% (soud prvního stupně přiznal dovolatelce slevu ve výši 10%). Jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou zjevně nepřiměřené, odpovídají skutkovým zjištěním, dovolací soud je považuje za správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této napadené části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) – proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , s přihlédnutím k tomu, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu