Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1013/2013

20 Cdo 1013/2013

U S N E S E N Í

J. T.

M. S.

, zastoupenému Mgr. Jiřinou Novotnou, advokátkou se v Brně, Ponávka 2, pro 1.639.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. října 2012, č. j. , - 580, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, výrokem II. shora označeného usnesení potvrdil k odvolání oprávněné usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 6. 2012, č. j.

- 476, ve výroku I., jímž exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, č. j. - 18, částečně zastavil pro částku

106.115,50 Kč

(neboť ta byla soudním exekutorem vymožena v řízení vedeném oprávněnou proti povinnému u tohoto soudu pro tutéž pohledávku pod sp. zn.

), a k odvolání povinného ve výroku II., jímž zamítl „návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2012, na zastavení exekuce prodejem nemovitosti povinného a na zastavení exekuce ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“, a dále ve výroku III., jímž „zastavil řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném dne 10. 4. 2012 z důvodu litispendence“; odvolání povinného proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odvolací soud výrokem I. shora citovaného usnesení podle odmítl, neboť k němu nebyl subjektivně oprávněn, jelikož tímto výrokem bylo jeho návrhu vyhověno. Předchozím usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. - 301, Okresní soud v Kroměříži nařízenou exekuci částečně zastavil pro částku

445.024,40 Kč

, kterou soudní exekutor vymohl taktéž v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn.

.

Návrh na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011 povinný odůvodnil tím, že provedení exekuce prodejem nemovitosti považuje „za nepřiměřené, nevhodné a nesprávné“, jelikož soudní exekutor měl v prvé řadě postihnout a oprávněné přikázat jeho pohledávky, které má vůči svým dlužníkům a které převyšují vymáhanou pohledávku - vůči povinné Ing. H. ve výši cca 2.200.000,- Kč a vůči Ing. S. ve výši cca 1.500.000,- Kč. V doplnění návrhu ze dne 10. 4. 2012 povinný dále uvedl, že v exekučním řízení vedeném vůči němu oprávněnou v řízení u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. pro tutéž pohledávku již bylo vymoženo plnění minimálně ve výši cca 554.000,- Kč, že v řízení jím vedeném jako oprávněným proti povinnému Ing. S. u téhož okresního soudu pod sp. zn. by již mělo proběhnout rozvrhové jednání, při němž by mu mělo připadnout 738.909,55 Kč, že v exekučním řízení vedeném proti Ing. H. u Exekučního úřadu ve Zlíně pod sp. zn. 77 Ex 2275/04 zbývá podle sdělení soudního exekutora k vymožení 1.552.000,- Kč a že má ještě další pravomocně přiznanou pohledávku za Ing. H. ve výši 548.000,- Kč s příslušenstvím. Dále povinný tímto podáním navrhl zastavení exekuce pro náklady exekuce a náklady oprávněné, který odůvodnil s poukazem na tím, že oprávněná proti němu zahájila pro tutéž pohledávku dvě exekuční řízení, která probíhala souběžně, a že vstoupila do řízení o výkon rozhodnutí, jež vede proti Ing. S., čímž došlo k navýšení pohledávky o další úroky; jednání oprávněné je tedy „natolik nemravné“, že by jí náhrada nákladů exekučního řízení neměla být přiznána.

Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že v dané věci byla exekuce na majetek povinného nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, č. j. - 18, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. - 30, podle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. - 107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. 11. 2006, č. j. - 158, a s opravným usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2007, č. j. - 184, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.639.600,- Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor usnesením ze dne 2. 10. 2007, bez čísla jednacího, rozhodl, že ke společnému projednání se spojují věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. ( ) a pod sp. zn. ( ) s tím, že „vedoucím spisem bude spis ve věci

(15 EX 68/2006)“, a usnesením ze dne 17. 2. 2010, č. j. 15 EX 68/2006 - 140, rozhodl

o zastavení exekuce ve věci ( )

. Exekučním příkazem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 15 EX 70/2007 - 35, dále rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného za Ing. M. S. z platebního rozkazu Krajského soudu v Brně, sp. zn. - 31, jež je vymáhána u Okresního soudu v Kroměříži ve věci sp. zn. . Dalším exekučním příkazem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 15 EX 70/2007 - 5, ve spojení s exekučním příkazem ze dne 16. 1. 2008, č. j. 15 EX 70/2007 - 47, postihl pohledávku povinného za Ing. E. H. Dále krajský soud z obsahu spisu zjistil, že k dotazu soudu prvního stupně sdělil soudní exekutor, že

v exekuci vedené pod sp. zn. ( ) vymohl celkem 554.079,90 Kč

, že v exekuci vedené proti Ing. H. mu byla vyplacena částka 496.672,90 Kč a že vymožení dalších částek je obtížné, neboť nebyl zjištěn další postižitelný majetek povinné; v další zprávě ze dne 18. 6. 2012 soudní exekutor uvedl, že celkem bylo vymoženo na jistinu 1.252.718,99 Kč s tím, že v této částce je zahrnut výtěžek z postižení pohledávek za Ing. H. a Ing. S., na odměně pro soudního exekutora částka 225.503,70 Kč, na hotových nákladech exekuce částka 161.593,50 Kč, přičemž do výtěžku dosud není zahrnut výtěžek z dražby ve výši 945.000,- Kč.

Krajský soud nepřisvědčil námitce povinného, jíž soudu prvního stupně vytýkal, že ve věci nenařídil jednání, a to s odůvodněním, že neprováděl-li dokazování, nebylo nařízení jednání třeba. Za správnou taktéž nepovažoval námitku povinného, že soud prvního stupně měl kladně rozhodnout o jeho návrhu na zastavení exekuce pro náklady exekuce a náklady oprávněné. V tomto ohledu uvedl, že „o povinnosti povinného k úhradě nákladů exekuce v širším smyslu (tj. povinnosti hradit náklady exekuce v užším smyslu a náklady řízení oprávněné) bylo rozhodnuto při nařízení exekuce“ a že „předmětem rozhodování již bude pouze jejich výše v příkazu k úhradě nákladů exekuce a zde skutečně přísluší účastníkům toliko možnost podat námitky proti příkazu k jejich úhradě. Výjimečně sice i v exekučním řízení přichází v úvahu aplikace , nicméně, pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o základu nákladů exekuce, jako v daném případě, nelze k aplikaci tohoto ustanovení přistoupit bez dalšího jindy než při určení jejich výše v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Zastavení exekuce přichází v úvahu pouze ze zákonných důvodů uvedených zejména v ustanovení a exekuční řád obsahuje dále speciální ustanovení v , podle něhož nelze exekuci zastavit dokonce ani k návrhu účastníků, pokud nejsou zaplaceny její náklady. Protože o povinnosti k náhradě nákladů exekuce bylo již pravomocně rozhodnuto a nebyly dosud vymoženy, exekuci zastavit nelze“. Odvolací soud se dále - s poukazem na obecnou zásadu, že způsob provedení exekuce není nevhodný tehdy, pokud pohledávku oprávněného nelze jiným způsobem vůbec či v přiměřeném čase uspokojit - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právě o takovou situaci se jedná v případě povinného, byla-li exekuce nařízena i prodejem jeho nemovitosti, neboť je-li vymáhána pohledávka ve výši 1.639.600,- Kč s příslušenstvím a bylo-li dosud (bez výtěžku z dražby) vymoženo na jistině 1.252.718,99 Kč, na odměně soudního exekutora 225.503,70 Kč a na hotových nákladech exekuce 161.593,50 Kč, zbývá k vymožení jistina ve výši 386.881,- Kč, příslušenství pohledávky, spočívající v nákladech předcházejícího řízení ve výši 226.051,- Kč, a úroky z prodlení, tedy částka převyšující možnost uspokojit pohledávku oprávněné v přiměřené době z jiného způsobu exekuce. „Hypotetický a spekulativní předpoklad“, že její pohledávku bude možno uspokojit „z případné náhrady škody za nesprávný úřední postup“, jak povinný tvrdil, nelze považovat za dostatečně prokázaný zdroj možného uspokojení oprávněné, „když povinným tvrzené majetkové poměry jsou zoufalé, a rodina žije toliko z důchodu manželky povinného“. Pokud pak odvolání povinného směřovalo i proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně, jímž „zastavil řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném dne 10. 4. 2012 z důvodu litispendence“, odvolací soud odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Výslovně proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], že je postiženo zmatečnostní vadou podle , jelikož v řízení před soudy obou stupňů mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, přičemž „ve svém důsledku tak dovolání z důvodu zmatečnostní vady dle opírá také o dovolací důvod dle ust. , dle kterého je dovolacím důvodem skutečnost, že předcházející řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v posouzení následujících otázek: 1) zda je správný názor soudů obou stupňů, že „ve věci nebylo třeba provádět dokazování, tudíž nebylo potřeba nařizovat jednání k projednání návrhu povinného, ani posléze nařídit jednání k projednání odvolání povinného“, a 2) zda je přípustné v řízení o zastavení exekuce rozhodnout o zastavení exekuce ohledně jejích nákladů “. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při rozhodování o tom, o jakou částku má být exekuce zastavena, vycházely jen ze sdělení nyní již odvolaného exekutora Mgr. D., jeho tvrzení však neověřovaly ani k němu neprováděly žádné dokazování. Tento postup považuje s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (která dovodila, že pokud soud rozhoduje o zastavení exekuce z důvodu, že právo přiznané exekučním titulem zaniklo, může tak učinit zásadně po proběhnuvším jednání ve věci, přičemž jedinou výjimkou by byla situace, kdy by skutková tvrzení účastníků řízení byla shodná, pouze by byla účastníky rozdílně interpretována - viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. a usnesení ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64) za nesprávný a v rozporu s ní, jelikož šlo o částečné zastavení exekuce o částky, které byly vymoženy mimo tuto exekuci, a „měl mu být dán prostor, aby se k tvrzením exekutora mohl vyjádřit“, což není možné provést jinak, než při nařízeném jednání, navíc za situace, „kdy se účastníci rozcházeli“ v tom, v jakém rozsahu měla být exekuce zastavena (povinný tvrdil, že v exekuci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. bylo vymoženo minimálně

551.139,90 Kč

, zatímco oprávněná a soudní exekutor uváděli částku

445.024,40 Kč,

a proto se domáhal předložení vyúčtování). Stejně tak nesprávně oba soudy postupovaly i v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném podáním ze dne 10. 4. 2012, v nichž uváděl nové skutečnosti a činil důkazní návrhy, neboť jím navržené důkazy neprovedly a rozhodly bez nařízení jednání s odůvodněním, že ve věci nebylo prováděno dokazování. Jestliže tedy soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, „založily tím zásadní právní význam projednávané věci“. Pokud pak jde o zamítavé rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce pro její náklady a náklady oprávněné, dovolatel s odkazem na , odst. 4 a na vyslovuje názor, že pokud soud dospěje k závěru, že přiznání nákladů exekuce je v rozporu s , může exekuci ohledně těchto nákladů zastavit. Poukazuje na to, že pohledávka oprávněné je prakticky vymožena, že mu dosud nebyl doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a v této souvislosti namítá, že v mezidobí od vydání usnesení o nařízení exekuce došlo ke změně poměrů, jež odůvodňují rozhodnutí podle , a to jak ve vztahu k nákladům soudního exekutora Mgr. D., který závažně překročil své pravomoci a Ministerstvem spravedlnosti proti němu byla podána kárná žaloba a trestní oznámení, tak i k nákladům oprávněné, neboť ta vůči povinnému postupně zahájila a vedla dvě exekuční řízení pro vymožení téže pohledávky, ačkoliv dluh řádně splácel, vstoupila do řízení o výkon rozhodnutí, jenž vedl proti Ing. S., čímž zmařila nařízenou dražbu nemovitostí, které pak byly prodány za nižší částku, a došlo též k nárůstu její pohledávky o úroky. Protože tedy jednání exekutora Mgr. D. i oprávněné je v rozporu s dobrými mravy, je namístě, aby soud rozhodl podle Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a poté, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první a článek II, bod 7 části první ) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

V posuzované věci povinný dovoláním napadl výrok II. usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut „návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2012,

na zastavení exekuce prodejem nemovitosti povinného a na zastavení exekuce ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné

“, nikoliv však výrok I. usnesení odvolacího soudu, kterým odvolání povinného proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně, jímž exekuce byla částečně zastavena pro částku 106.115,50 Kč, bylo podle odmítnuto. Námitkami dovolatele proti výroku I. usnesení odvolacího soudu se dovolací soud proto nemohl zabývat. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2012, č.j. - 301, kterým nařízená exekuce byla částečně zastavena pro částku 445.024,40 Kč, nebylo odvoláním napadeno, a proto nabylo právní moci.

Z obsahu dovolání (z důvodů vylíčení dovolání) vyplývá, že povinný se dovolává proti části výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut jeho návrh ze dne 18. 5. 2011, doplněný podáním ze dne 10. 4. 2012,

na zastavení exekuce prodejem jeho nemovitosti, avšak žádné konkrétní námitky proti závěru odvolacího soudu, že

způsob provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného není zřejmě nevhodný (§ 47 odst. 1 věta třetí exekučního řádu),

v dovolání neuplatnil (nevznesl). Pokud proti této potvrzující části výroku usnesení odvolacího soudu pouze namítá, že

v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném podáním ze dne 10. 4. 2012, v nichž uváděl nové skutečnosti a činil důkazní návrhy, soudy obou stupňů nepostupovaly správně, neboť neprovedly jím navržené důkazy a rozhodly bez nařízení jednání s odůvodněním, že ve věci nebylo prováděno dokazování, nejde o námitku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle však dovolací soud v případě, že přípustnost dovolání lze posuzovat jen podle , nepřihlíží (srov. ).

Nejvyšší soud proto dovolání proti části výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2012, na zastavení exekuce prodejem nemovitosti, podle věty první a odmítl.

Dále povinný dovoláním napadl část výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil část výroku II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinného ze dne 10. 4. 2012 na zastavení exekuce „ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“. Protože o tomto návrhu povinného soud prvního stupně rozhodl (až) výrokem II. usnesení ze dne 19. 6. 2012, č. j. - 476 (nikoliv předchozím usnesením ze dne 14. 10. 2011, č. j. - 264, které bylo v zamítavém výroku o návrhu povinného na zastavení exekuce usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 12. 2011, č. j. - 285, zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, jak z obsahu spisu vyplývá), lze přípustnost dovolání proti této části potvrzujícího výroku II. usnesení odvolacího soudu posuzovat jen z hlediska , odst. 3

V posuzované věci bylo zjištěno, že soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. - 301, nařízenou exekuci částečně zastavil pro částku

445.024,40 Kč

, kterou soudní exekutor vymohl v exekuci vedené u tohoto soudu pod sp. zn.

, a usnesením ze dne 19. 6. 2012, č. j. - 476, částečně exekuci zastavil pro částku

106.115,50 Kč

vymoženou soudním exekutorem rovněž v exekuci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn.

.

Jak z obsahu tohoto připojeného spisu vyplývá, byla tato exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2006, č. j. - 13, podle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. - 107, a to za situace, kdy uvedený exekuční titul byl pravomocný a formálně vykonatelný; tyto vlastnosti však následně pozbyl, což bylo důvodem, pro který byla usnesením soudního exekutora ze dne 17. 2. 2010, č. j. 15 EX 68/2006 - 140, zastavena (výrok I.) a jímž bylo rozhodnuto, že „o nákladech exekučního řízení exekuce bude rozhodnuto v pokračujícím exekučním řízení, jímž je exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, č. j. - 18 (výrok II.). K odvolání povinného bylo usnesení soudního exekutora ve výroku II. zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 10. 2010, č. j. - 295, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 3. 5. 2011, č. j. 15 EX 68/2006 - 171, soudní exekutor rozhodl, že „mu nejsou přiznány náklady exekuce, neboť již byly v průběhu řízení povinným uhrazeny“ (výrok I.), a že se náklady řízení oprávněné nepřiznávají (výrok II.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. - 183, změnil usnesení soudního exekutora ve výroku II. (správně zřejmě ve výroku I.) tak, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává.

V daném exekučním řízení pak bylo zjištěno, že náklady exekuce (jakož i část vymáhané pohledávky) dosud nebyly zaplaceny a ani v exekuci vymoženy. Jestliže tedy částky 445.024,40 Kč a 106.115,50 Kč byly vymoženy v jiném exekučním řízení, je jednoznačné, že se tak stalo mimo rámec dané exekuce.

Zásady, jimiž se (obecně) řídí rozhodování o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného v exekučním řízení, shrnul Ústavní soud v usnesení ze dne 14. dubna 2006, sp. zn. , v němž uvedl: „Ustanovení až exekučního řádu nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních a ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( ). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [ , , 3] a nákladů oprávněného ( ), bez toho, že by již zde byly specifikovány. Tyto závěry se však váží právě jen k těm situacím, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon (a exekuce) stíhá povinného. Praktické jsou ovšem i případy jiné, kdy oprávněnému „plný úspěch“ nesvědčí - jmenovitě, když návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyhověno nebylo. Zde se tento režim nákladového rozhodování logicky neuplatní a za správné nutno mít, že pak jsou ustanovení a 3 exekučního řádu nepoužitelná, a

nezbývá než prostřednictvím vycházet z ustanovení , , , odst. 2, , příp.

Nejenže tedy nemusí platit, že náklady hradí oprávněnému povinný, nýbrž přichází v úvahu, že se prosadí pravidlo opačné, že oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému. Přímý průmět odpovídajících důsledků je však - z povahy věci - možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s posuzováním náhrady nákladů, jež právě jim vznikly. Oproti řízení o výkon rozhodnutí vystupuje totiž v řízení exekučním další („nákladový“) subjekt, exekutor, s nímž zákon spojuje náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3), a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil. Avšak v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut (a „úspěch“ má povinný), uvažovat - se zřetelem k principům, jež ovládají rozhodování o nákladech řízení vůbec - o povinnosti povinného k nákladovému plnění (včetně povinnosti vůči exekutorovi) zásadně nelze. Hledisku „úspěchu ve věci“ ( ), o něž nezbývá než se opřít, odpovídá, že je to naopak oprávněný, koho je přiléhavé s povinností nahradit náklady exekuce identifikovat. Pro situaci zastavení exekuce je pak potřeba založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem reflektovaný výslovně v exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje o úpravu nákladů, na něž pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení ( exekučního řádu); subsidiární použití je i zde nutností. Uvádí-li ustanovení exekučního řádu, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak je tomu právě proto, že tato kritéria jsou obsažena v ustanovení a že jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného, je z jeho textu nabíledni. Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu založení povinnosti k náhradě nákladů podle naopak v osobě oprávněného, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení exekučního řádu“.

Podle dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu již zaplatil.

Dojde-li tedy k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení

; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže nelze oprávněnému procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů vzniklých při provádění výkonu i nákladů

řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. ). Při rozhodování o nákladech podle není vyloučeno použití Rozhodnutí podle může být vydáno současně s usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí nebo i v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí.

Uvedená hlediska je pak nutno užít i při částečném zastavení výkonu rozhodnutí

s tím, že namísto zrušení předchozích rozhodnutí o nákladech v případě procesního zavinění oprávněného soud tato rozhodnutí změní tak, že oprávněnému přizná náhradu jen v takové výši, která by mu náležela, kdyby k jeho procesnímu zavinění nedošlo.

(

srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 400, nebo Bureš, J., Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání.

Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2266).

Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že nebyla-li exekuce zastavena zcela, nýbrž jen částečně ohledně částky

445.024,40 Kč

a částky

106.115,50 Kč, není soud povinen

rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení, a v úvahu nepřichází ani rozhodnutí podle věty druhé , neboť exekuční řízení v dané věci zatím nebylo skončeno.

Protože zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II., kterým potvrdil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce „ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , jelikož je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i s odbornou literaturou, dovolací soud dovolání povinného podle věty první a odmítl (byť odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není v daných souvislostech zcela výstižné a jeho poukaz na exekučního řádu je z hlediska intertemporality nesprávný - viz nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. , na uvedeném závěru to však nic nemění).

Vzhledem k tomu, že judikatura (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 82/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i odborná literatura (viz shora) dovodila, že soud i při částečném zastavení exekuce rozhoduje o nákladech exekuce (tedy o nákladech soudního exekutora a nákladech oprávněného), přičemž i v takovém případě postupuje podle zásad uvedených v , bude na soudu prvního stupně, aby o těchto nákladech v daném řízení rozhodl. Je tomu tak proto, že podle exekučního řádu částečným zastavením dochází k zániku pověření exekutora ve vztahu k částce, ohledně níž byla exekuce zastavena, resp. ve vztahu ke způsobu exekuce, ohledně kterého došlo k zastavení, a proto je vyloučeno, aby exekutor mohl ještě o nákladech exekuce rozhodovat v příkazu k úhradě nákladů (shodně srov. též Stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 15. 2. 2006, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/2006, bod XV).

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. prosince 2013

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu