Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3294/2023

-82

USNESENÍ

Spolek 2020, z. s.

Mgr. Danielu Vlčkovi

,

soudnímu exekutorovi

, Exekutorský úřad Praha 7, identifikační číslo osoby 66224985, se sídlem v Praze 19 - Kbely, Vrchlabská 28/17, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. -60, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. -37, vyslovil (jediným výrokem), že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 95 068,50 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 5 954 Kč“.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 95 068,50 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 454 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Lounech nařídil usnesením ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. , exekuci na majetek povinného J. Z., a to k uspokojení pohledávky oprávněné FINE CREDIT, a.s.; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček. Na návrh povinného byla exekuce až po jejím provedení zastavena, a to usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 12. 2018, č. j. -32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -53, které nabyly právní moci dne 21. 2. 2019. V usnesení o zastavení exekuce byla (jeho výrokem III) oprávněné uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. Vlčkovi náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 95 068,50 Kč. Podle žalobce si soudní exekutor ponechal z dříve vymoženého plnění náklady exekuce, přestože je měla podle konečného rozhodnutí soudu hradit oprávněná, tyto nevrátil povinnému J. Z., který nárok na jejich vydání posléze postoupil na nynějšího žalobce.

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl.

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení na základě právního důvodu, který odpadl, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolatelem předestřená problematika byla již předmětem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , kde ve skutkově obdobné věci bylo vyloženo, že dojde-li k zastavení exekuce s tím, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, aniž by zároveň byly výslovně zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce, plnění, které soudní exekutor vymohl na základě výslovně nezrušených příkazů k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor (zde žalovaný) povinen (míněno povinnému) vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná „nejdříve“ právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce.

Z hlediska konstrukce zažalovaného nároku je vcelku bezvýznamné, zdali při zastavení exekuce bylo (jako ve výše judikované věci) výslovně rozhodnuto, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, nebo zda soud zastavující exekuci vyslovil, že náklady exekuce je povinen soudnímu exekutorovi uhradit oprávněný. V obou těchto variantách totiž bylo autoritativně pravomocným rozhodnutím najisto postaveno, že uvedené náklady není povinen hradit povinný, čímž bez dalšího došlo i ke zrušení již dříve vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce. Dojde-li totiž k zastavení exekuce, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení exekuce, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení (ať už účastníkům či soudnímu exekutorovi). Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému (jak tomu bylo v konkrétním exekučním řízení), soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého exekučního řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech exekuce. Rozhodnutí podle ustanovení může být vydáno současně s usnesením o zastavení exekuce nebo i v době po pravomocném zastavení exekuce (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář. Z. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2266, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , či ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. ). I když ustanovení používá formulaci, že soud „může“ zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním oprávněného. Rozhodnutí podle přitom není podmíněno návrhem povinného, soud jej vydá, i když to povinný nenavrhne. Současně ale platí, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají bez dalšího za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá podle výsledku právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. ), tedy např. povinnost k jejich náhradě uloží oprávněnému. Výtka dovolatele stavící na tom, že v projednávané věci nebyl výslovně učiněn výrok o tom, že povinný není povinen k náhradě nákladů exekuce je tak právně bezcenná.

Odvolací soud se potom nezprotivil ustálené judikatuře dovolacího soudu ani v jím podrobně odůvodněném závěru spojujícím počátek běhu tříleté promlčení lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení právě s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekuce, jímž bylo současně rozhodnuto, že náklady exekuce je povinen uhradit soudnímu exekutorovi oprávněný.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. , bylo vyloženo, že ustanovení , (dále jen „o. z.“) upravená obecná promlčecí lhůta má subjektivně určený počátek, neboť počíná běžet až poté, co se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč., a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. , či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. ). Uvádí-li proto ustálená judikatura, že běh promlčecí lhůty na straně povinného počíná „nejdříve“ právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce, pak se tím (obdobně jako v jiných případech odpadnutí právního důvodu plnění posuzovaných v judikatuře dovolacího soudu) má jen na mysli, že mohou nastat zcela výjimečné okolnosti, kdy ani znalost skutečností rozhodných pro uplatnění práva (§ 621 o. z.) nepostačí k tomu, aby v souladu se zákonem promlčecí doba počala běžet. Půjde o zákonem výslovně předjímané okolnosti: kupř. jde-li o právo nezastoupeného věřitele omezeného ve svéprávnosti, právo uplatňované mezi manželi, o dohodu o mimosoudním jednání věřitele s dlužníkem, v případě hrozby dlužníka či vyšší moci a podobně (srov. kupř. § 645 až 647, § 650 a 651 o. z.). O žádný z právě uvedených výjimečných případů v dané věci přitom evidentně nešlo.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2020“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž: 1) ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle ( až ), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. 3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo jí může předcházet, v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti.

Uvedené závěry přitom bezezbytku platí i pro požadavek na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku plnění, jehož právní důvod odpadl (tzv. condictio causa finita), kdy pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. , a v nich citovanou judikaturu).

V poměrech projednávané věci dovolatel nejenže ani netvrdí s jakými jinými rozhodujícími skutečnostmi [než je právní moc usnesení exekučního soudu, jímž byla zastavena exekuce a kterým byla povinnost k úhradě jejich nákladů uložena oprávněné, za současného tehdejšího výslovného poučení povinného, tj. právního předchůdce dovolatele, v odstavci 18 usnesení odvolacího soudu, že má právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení] by měl být počátek subjektivní promlčecí lhůty spojován, ale je třeba rovněž připomenout jeho vlastní tvrzení obsažená v žalobě, že „soudní exekutor byl po zastavení exekuce povinen vrátit povinnému částku 95 068,50 Kč, kterou vymohl na náklady exekuce a kterou mu musí uhradit oprávněná“.

Pro skutkovou a právní odlišnost projednávaných věcí není přiléhavá ani žalobcova argumentace dovolatele recentním nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. , v němž soud ochrany ústavnosti obecným soudům vytkl, že závěr o počátku subjektivní promlčecí doby soudy spojily jen s hypotetickou možností stěžovatele (ochuzeného) své právo dovodit. Oproti tomu v nyní posuzované věci odvolací soud argumentuje jasnými skutkovými zjištěními o vědomosti právního předchůdce žalobce (povinného v exekučním řízení) o vzniku bezdůvodného obohacení (na základě doručení usnesení o zastavení exekuce a o nákladech exekuce nezatěžujících povinného, jemuž navíc předcházely dva exekuční příkazy stanovující výši v té době zcela vymožených nákladů soudního exekutora, o něž je nyní veden spor).

Dovolání není ve smyslu přípustné ani pro druhou žalobcem předestřenou otázku týkající se údajného rozporu uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť i zde odvolací soud ve svých úvahách náležitě sledoval judikaturu Nejvyššího soudu.

K použití korektivu dobrých mravů ve smyslu ustanovení o. z. (obdobně podle dříve účinného , účinný do 31. 12. 2013) lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Otázku aplikace pravidla o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ), což ovšem rozhodně není případ právě projednávané věci.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se tak příčí dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ). Platí proto, že jestliže poškozený měl možnost bez obtíží svůj nárok uplatnit u soudu, pak opodstatněně uplatněná námitka promlčení zpravidla úspěšně zabrání vyhovění žalobě. Řečeno jinak: není v zásadě důležité, jak a proč vymáhaný nárok vznikl, ale to, proč věřitelem nebyl (nemohl být) včas uplatněn.

Má-li být proto námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

O žádný výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Žalobci, který je zapsaným spolkem zřízeným, mimo jiné, za účelem „pomoci při zastavení nezákonných exekucí, půjček a jiných protiprávních křivdách“ nic nebránilo po doručení usnesení odvolacího soudu ve věci zastavení exekuce žalovaného vyzvat k vydání bezdůvodného obohacení a pokud by neplnil, ve tříleté promlčecí lhůtě podat vůči němu žalobu k soudu. Z obsahu procesního spisu a jeho příloh přitom nijak neplyne (pro věc navíc právně opět nevýznamná skutečnost), že žalovaný soudní exekutor o vadách rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě, o níž není zřejmé, zda vůbec byla obsahem exekučního spisu, věděl, přitom soudní exekutor sám nemohl zastavit exekuci (srov. a , exekuční řád, ve znění účinném ke dni zahájení exekuce), podat takový návrh svědčilo naopak povinnému, který ale byl po celou dobu mnohaletého provádění exekuce zcela pasivní. Dovolatelem podsouvaná skutečnost, že žalovaný věděl o nezákonnosti exekuce, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatel proto konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ).

Nelze-li na základě existujících skutkových zjištění soudů nižších stupňů učinit závěr, že žalovaný jako soudní exekutor zneužil právo (tím méně v době po zastavení exekuce), je již bezpředmětné zabývat se navazující námitkou dovolatele, že tato neprokázaná skutečnost údajně „mitiguje částečné zavinění [míněno dovolatele – poznámka Nejvyššího soudu] ve vztahu k uplynutí promlčecí lhůty“.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2023

JUDr. David Vláčil

předseda senátu