Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1856/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K., 2) JUDr. J. D., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, Slovenská 955/7, PSČ 120 00 a 3) Michalu Edlovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze, Mikulova 1571/15, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2013, č. j. -248, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. -248, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. -101, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. ve výši 236.630,- Kč je po právu.

Odvolací soud, jsa vázán právním názorem formulovaným v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. , jímž Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. prosince 2009, č. j. -156, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že úpadkyní učiněná „uznání závazků“ (rozuměj uznání datovaná 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006) „nebyla provedena kvalifikovaně“ jak požaduje ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), pročež „nejsou platnými právními úkony“ ( , – dále jen „obč. zák.“) a nezaložila tak účinky předvídané ustanovením obch. zák.

Vzhledem ke shodnému závěru soudů všech tří stupňů ohledně neplatnosti smlouvy o poskytování dopravních služeb ze dne 15. července 1994, ze které žalobce dovozoval existenci pohledávky, jež je předmětem řízení (dále jen „sporná pohledávka“) [viz důvody rozsudku sp. zn. ], setrval odvolací soud na závěru, podle něhož žalobce neprokázal, že úpadkyni poskytl plnění (byť na základě neplatné smlouvy), na základě kterého přihlásil spornou pohledávku v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. ledna 2013, když tento „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení v témže znění. Rozhodnou otázku hmotného práva spatřuje v tom, „zda se ustanovení obch. zák. vztahuje vedle smluv i na jednostranné právní úkony, respektive zda se uvedené ustanovení vztahuje na všechny jednostranné právní úkony bez dalšího vždy a bez výjimky, nebo zda je aplikace daného ustanovení vázána na splnění dalších podmínek, které musí být předmětem zkoumání a úvahy soudu“.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu „nepřiměřenou extenzivnost výkladu“ shora zmíněného ustanovení a zdůrazňuje, že „ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. hovoří výhradně o smlouvách a nikoli o jednostranných právních úkonech“. Podle dovolatele je „požadavek zvýšené formy dán především snahou předejít tzv. antedataci smluv (popř. jiných právních úkonů), neboť za situace, kdy dotčená smlouva je na obou stranách fakticky podepsána totožnou osobou, nelze s určitostí říci, zda uvedená smlouva byla uzavřena skutečně v den, který je ve smlouvě uvedený“. V daném případě však není mezi stranami sporné, kdy došlo k podepsání předmětných uznání závazků a požadavek zvýšené formy se tak „jeví jako nadbytečný, neboť účelu bylo dosaženo jiným způsobem (nesporností dne podpisu)“.

Pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, je namístě − podle dovolatele – přímá aplikace článku 5 směrnice č. 89/667/EHS (jde o dvanáctou směrnici Rady ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem – dále jen „směrnice“), podle něhož smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu nebo pořízeny písemně (odstavec 1) a členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých podmínek (odstavec 2), respektive přichází v úvahu užití směrnice jako interpretačního vodítka při posouzení, zda ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. má být aplikováno i na jednostranné právní úkony.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.

, o úpadku a způsobech jeho řešení (), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (. a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , , ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. ).

Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že již v předchozím rozsudku sp. zn. dovodil, že ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. platí i pro jednostranný právní úkon – uznání závazku, a k závěru formulovanému v tomto rozhodnutí se následně přihlásil i v rozsudku ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 44 a v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. .

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k účelu sledovanému ustanovením § 132 odst. 3 obch. zák. (a směrnicí), jímž je zejména ochrana zájmů třetích osob (rozuměj v poměrech dané věci věřitelů úpadkyně), není žádného důvodu činit rozdíl mezi dvoustranným a jednostranným právním úkonem zasahujícím do práv třetích osob (např. započtením dohodou nebo jednostranným právním úkonem - § 364 a § 359 obch. zák., jakož i § 580 a § 581 odst. 3 obč. zák., popř. uznáním závazku jednostranným právním úkonem nebo dohodou).

Zásadně právně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele ohledně možnosti přímé aplikace směrnice, respektive „užití směrnice jako interpretačního vodítka“. K tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , k výkladu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, o prorogačních doložkách sjednaných ve spotřebitelských smlouvách, zejména ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, které bylo dne 9. října 2013 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. , jenž byl dne 13. listopadu 2013 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu a druhému žalovaným sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. června 2013), která podle ustanovení bodu 5., , a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u každého z nich 2.000,- Kč, tj. celkem 4.000,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 903,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovaným k rukám společným a nerozdílným, částku 5.203,- Kč.

Náklady dovolacího řízení vzniklé třetímu žalovanému sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. června 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí 2.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč činí 3.388,- Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. listopadu 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu