Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2319/2010

29

Cdo 2319/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing.V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K., 2) JUDr. J. D., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, PSČ 120 00 a 3) M. E., jako správci konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. -156, takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. -156, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. -101, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. ve výši 236.630,- Kč je po právu.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , a , (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení , a , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož je smlouva č. 3 o poskytování dopravních služeb ze dne 15. července 1994, uzavřená mezi žalobcem (jediným společníkem a jednatelem úpadkyně) a úpadkyní (dále jen „smlouva“), ze které žalobce dovozoval existenci pohledávky, neplatná pro neurčitý předmět. Současně uzavřel, že uznání pohledávky úpadkyní, jejímž jménem jednal žalobce, datovaná 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006, byla vzhledem ke vztahu žalobce a úpadkyně a časové souvislosti, když pohledávky za období roku 1999 a poloviny roku 2001 byly uznány v době, kdy úpadkyni hrozilo prohlášení konkursu, učiněna „v rozporu s dobrými mravy a nelze jim přiznat zákonem upravené účinky, tj. zejména přesun důkazního břemene ze žalobce na úpadkyni, resp. žalovaného“.

Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že poskytl plnění, z něhož dovozoval existenci pohledávky přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně, pročež zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení , (dále jen „ “), a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení a b) , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy pro neurčitost, přičemž zdůrazňuje, že „vzájemné projevy vůle byly stranám známy a strany si byly vědomy úmyslu, kterého chtějí docílit“.

Dále namítá, že „úkony, které jako jednatel úpadkyně jejím jménem učinil, je zapotřebí posuzovat tak, jako by byly učiněny kteroukoli jinou osobou“, když akceptace závěru odvolacího soudu „by v praxi znamenala zřetelnou diskriminaci právních vztahů mezi spřízněnými osobami oproti vztahům mezi osobami, které nemají žádné právní spojení“. Dále poukazuje na skutečnost, že uznání závazku činil opakovaně, a to řadu let předtím, než byl konkurs na majetek úpadkyně prohlášen, jakož i na to, že svědkyně K. potvrdila, že plnění úpadkyni pro její potřeby poskytl, tj. plnil v rozsahu, jak vyplývá „z obsahu jednotlivých uplatněných faktur“.

Konečně namítá, že mu nelze klást k tíži neunesení důkazního břemene za situace, „kdy správce konkursní podstaty úpadkyně zabavil z prostor úpadkyně i podstatnou část listin, vztahujících se k podnikání žalobce jako fyzické osoby“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení i důvodným, když odvolací soud otázku účinků uznání závazku ( obch. zák.) vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně neplatnosti smlouvy pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to z důvodu neurčitě sjednaného předmětu smlouvy, když nejasnosti v tomto směru nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.

Zmíněný závěr ovšem nebrání posoudit, zda žalobcem přihlášená pohledávka do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je po právu z jiného právního důvodu, když právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu ustanovení a , o konkursu a vyrovnání, je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, a nikoli právní kvalifikaci přihlašované pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 90).

K otázce výkladu ustanovení § 323 obch. zák. (a to v situaci srovnatelné s poměry projednávané věci) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 87, uzavřel, že při posouzení uznání závazku, jež jménem společnosti s ručeným omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel, je nutné zkoumat, zda jednatel nekonal v (nepřípustné) kolizi zájmů. Nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti, jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského.

Dále v rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, mimo jiné uzavřel, že za střet zájmů není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „svou“ společností. Je tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§ 132 odst. 3 obch. zák.). Uvedené pak obdobně platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), jenž jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel.

Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož uznání závazku úpadkyní odporují dobrým mravům a nelze jim tak přiznat zákonem předvídané účinky – přesun důkazního břemene ze žalobce na žalované – pouze na základě samotné skutečnosti, že osoba, která jménem úpadkyně závazek uznala, je současně jejím věřitelem, je tento jeho závěr neúplný a tudíž i nesprávný. Přitom současně nelze přehlédnout, že argumentace odvolacího soudu ohledně časové souvislosti mezi uznáními závazku a hrozbou prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, je – posuzováno z hlediska skutkových zjištění soudů obou stupňů – zjevně nepřiléhavá, když konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 13. října 2006, a závazek byl žalobkyní uznán (poprvé) již 25. února 2002.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem ).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit právní důsledky uznání závazku úpadkyní, a to jde-li o platnost zmíněných právních úkonů, včetně jejich účinků v situaci, kdy smlouva, na základě které měl uznaný závazek vzniknout, byla shledána neplatnou.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu