Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2906/2008

U S N E S E N Í

J. B.

, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram 1, Zahradnická 140, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č. j. -126, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. -73, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalovaného k vyklizení

„bytu o velikosti 1+1 v domě čp. 156 v K.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6, není vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. února 2008, č. j. -126, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do tří měsíců po zajištění přístřeší, jinak ho potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok II.) a před odvolacím soudem (výrok III.).

Po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6, bylo zrušeno tehdejší právo žalovaného užívat předmětný (podnikový) byt, že toto právo mělo zaniknout dnem vykonatelnosti rozhodnutí o přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování a že žalovaný měl byt vyklidit a vyklizený předat tehdejšímu vlastníku Středočeským státním lesům, s. p., se sídlem v Benešově, do patnácti dnů ode dne, kdy mu bude vykonatelným rozhodnutím tehdejšího MNV v Karlštejně přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Dále mimo jiné zjistil, že v roce 1991 žalovaný nepřijal nabídku náhradního bytu v domě čp. 181 v K., že na základě kupní smlouvy ze dne 19. listopadu 1996 se stala vlastnicí předmětného domu žalobkyně, že předmětný byt užívá žalovaný (s manželkou a dvěma dětmi) do současné doby, že od doby, kdy se vlastnicí předmětného domu stala žalobkyně, neplatí nic za jeho užívání a že k zaplacení dluhu souvisejícího s užíváním bytu byl zavázán rozsudky Okresního soudu v Berouně ze dne 2. listopadu 2004, č. j. -35 (dluh za dobu od prosince 1996 do listopadu 2000), a ze dne 22. listopadu 2004, č. j. -35 (dluh za dobu od prosince 2000 do listopadu 2003). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po vydání rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6, došlo k takové změně poměrů, že je namístě podle (, , ve znění před novelou provedenou – dále opět jen „“) určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu (viz čl. III bod 6. ), neboť výkon tohoto práva (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy podle obč. zák. (, , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak především proto, že žalovaný od prosince 1996 do doby rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. po dobu 9 let, žalobkyni (jako právní nástupkyni původního vlastníka bytu) za užívání bytu nic nezaplatil; vyklizovací povinnost žalovaného soudy nově vázaly na poskytnutí přístřeší. K námitce promlčení vznesené žalovaným odvolací soud uvedl, že právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu se ve smyslu obč. zák. promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Protože podkladové rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6) se mělo stát formálně vykonatelným až uplynutím lhůty k plnění, která měla běžet až ode dne zajištění bytové náhrady ( ), a žalovanému nebyl dosud náhradní byt (viz čl. III bod 6. ) zajištěn, vyhodnotil odvolací soud vznesenou námitku promlčení jako

„nepřípadnou“.

Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil (s tím, že žalovanému – na rozdíl od soudu prvního stupně – určil podle věty za středníkem delší lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti).

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. února 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje rovněž proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně. Současně neopomenul, že ve výroku II. (v nákladovém výroku) má rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o jeho formu, povahu usnesení ( ), byť jako takové je začleněno do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení až

Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení , neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu z 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Ustanovení , a nezakládají přípustnost dovolání proti výroku II. proto, že v jejich taxativních výčtech není uvedeno usnesení o nákladech řízení.

Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že dovolání proti nákladovému výroku II. není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinném od 1. ledna 2001 přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení , b/ a c/

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Zde je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v provedeny , je sice rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení a 3 vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (a změnil ho pouze ve lhůtě k vyklizení bytu), nemůže být dovolání proti tomuto výroku (výroku I.) přípustné podle

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle

Napadený rozsudek je ve výroku I. založen mimo jiných rovněž na právních názorech, že s přihlédnutím k fikci založené čl. III bodem 6. byla vyklizovací povinnost žalovaného vázána na zajištění náhradního bytu, že nově je zapotřebí jeho vyklizovací povinnost vázat na poskytnutí přístřeší a že nebylo-li prokázáno splnění podmínky zajištění náhradního bytu, na níž byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6, vázána povinnost žalovaného předmětný byt vyklidit, není právo žalobkyně promlčeno, neboť právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu se ve smyslu obč. zák. promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Dovolatel správnost těchto právních názorů zpochybnil (námitkami, že

„s ohledem na ust. ... nárok … na zajištění odpovídajícího náhradního bydlení ... nelze vyvozovat ze současné právní úpravy, která postačujícím shledává poskytnutí přístřeší“

, a že pokud mu nebyl náhradní byt zajištěn v desetileté promlčecí lhůtě, která běžela

„v podstatě nabytím právní moci“

rozsudku Okresního soudu v Berouně z roku 1989, je s ohledem na ust. § 101 obč. zák. právo žalobkyně přiznané jí citovaným rozhodnutím promlčeno). Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. března 1989, č. j. -6, jímž byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt (po zrušení tehdejšího práva osobního užívání bytu) vyklidit do patnácti dnů od přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování.

Podle čl. III bodu 6 (kterým se mění a doplňuje a notářský řád) pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. lednem 1992), jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec. Uvedené ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. září 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 141 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. ), zaujal právní názor, že v řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6. , jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem vydaným do 31. prosince 1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. ledna 1992. Nejvyšší soud dále dovodil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), že i když i v tomto případě je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení ( ), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35, dále např. rozsudek ze dne 21. března 2001, sp. zn. , a ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 320 a C 1826 ve svazcích 3 a 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena také v názoru, že i v případech, kdy je ze zákona povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba zabývat se tím, zda nejsou v dané, konkrétní věci dány důvody k odepření náhrady za byt, uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Posouzení důvodnosti nároku na bytovou náhradu z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i v případech, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, a kdy se ten, v jehož prospěch byla povinnost k vyklizení stanovena, domáhá určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady, resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec (srov. např. výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. a sp. zn. , a dále rozhodnutí ze dne 18. května 2000, sp. zn. ).

Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. ). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. , z 29. listopadu 2000, sp. zn. , z 20. června 2001, sp. zn. (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), z 25. března 2002, sp. zn. , a z 3. dubna 2003, sp. zn. .

K dovolací námitce, že pokud původní vlastník bytu (právní předchůdce žalobkyně) nesplnil povinnost zajistit žalovanému náhradní byt v desetileté promlčecí lhůtě, kterou měl plnit

„v podstatě nabytím právní moci“

rozsudku Okresního soudu v Berouně z roku 1989, je s ohledem na ust. § 101 obč. zák. právo přiznané žalobkyni citovaným rozhodnutím promlčeno, lze uvést následující. V usnesení ze dne 28. března 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky dovodil, že právo oprávněného (vlastníka) domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení bytu, se nepromlčuje, neboť základ vymáhaného nároku (práva na vyklizení bytu) má původ ve vlastnickém právu, které podle § 100 odst. 2 věty první obč. zák. promlčení nepodléhá. K promlčení práva by nemohlo dojít, i kdyby vymáhané právo podléhalo režimu obč. zák. Podkladové rozhodnutí se stalo v tomto konkrétním případě formálně vykonatelným až uplynutím lhůty k plnění, která běží ode dne zajištění bytové náhrady ( ). Bytová náhrada (právně a fakticky volná) byla pro povinného zajištěna dne 12. září 2002. K vyklizení bytu mu byla podkladovým rozhodnutím stanovena patnáctidenní lhůta. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 27. 1istopadu 2002. Desetiletá lhůta stanovená v obč. zák. běžící ode dne, kdy mělo být podle podkladového rozhodnutí plněno, tak nestihla uplynout. Citované názory dovolací soud sdílí i v souzené věci.

Lze uzavřít, že v otázkách otevřených dovolacímu přezkumu vychází napadené rozhodnutí z ustálené soudní praxe a nemůže být proto zásadně právně významné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. srpna 2009

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu