Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 716/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti K. A., zastoupeného Prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2000, č. j. -171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, č. j. -136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozsudky. Podle tvrzení stěžovatele jsou všechna tři rozhodnutí obecných soudů v rozporu s y ČR, který zakotvuje princip právního státu a ochrany nabytých práv, a v rozporu s d (dále jen " "), jenž je základem práva na poskytnutí řádné soudní ochrany. Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávné právní posouzení věci a na závažné procesní nedostatky, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, které nijak nekonkretizoval.

Z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 určil rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. (poté, co jeho rozsudek ze dne 27. 2. 1997, č. j. -21, byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1997, č. j. -37), že stěžovatel je povinen splnit vyklizovací povinnost k bytu v domě č. p. 1670 v Praze 10, V . č. 14, uloženou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 1989, sp. zn. , do tří měsíců od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1998, č. j. -136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. -171, zamítl, neboť jej neshledal důvodným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že daný případ je zejména z hlediska právního posouzení dosti složitý, proto činí podání ze dne 6. 12. 2000 v zákonné lhůtě s tím, že odůvodnění stížnosti doplní podrobnou právní argumentací s příslušnými odkazy na judikaturu dalším podáním, které zašle v nejbližší době. Žádné další podání však Ústavnímu soudu od stěžovatele doručeno nebylo.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 zcela odkázal na písemné odůvodnění stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2001 s odkazem na podrobná odůvodnění rozsudků odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR dovodil, že napadené rozsudky obecných soudů jsou v souladu jak s y ČR, tak i s y a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 uvedl, že jak námitky stěžovatele směřující proti nesprávnému posouzení věci po právní stránce, tak i procesní vady, které stěžovatel blíže ve své stížnosti nespecifikuje, jsou nedůvodné, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci řízení - K. S. a Ing. J. S. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2001 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a uvedli, že námitkami stěžovatele týkajícími se závažných procesních nedostatků, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, i právními námitkami, se všechny funkčně příslušné soudy podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Podle názoru vedlejších účastníků je postup stěžovatele klasickým příkladem zneužití práva, kdy využitím všech procesních prostředků dosahuje stěžovatel průtahů a brání spravedlnosti. Stěžovatel je notorickým neplatičem úhrad za užívání bytu, byt neužívá a jak bylo zjištěno při místním šetření, byt je totálně zdevastovaný, takže jeho uvedení do obyvatelného stavu si vyžádá obrovské investice. poskytuje rovněž ochranu vlastnickému právu a garantuje rovnost v právech. Napadené rozsudky obecných soudů pak jsou i realizací těchto ústavně zaručených práv vedlejších účastníků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení , respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 35, svazek 7, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, Praha).

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení y ČR. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení a . Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ČR se věcí řádně zabývaly a Ústavní soud pak stěžovatele odkazuje zejména na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 8. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu