Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3916/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné T. C., R. u P., zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 88/9, proti povinnému Bytovému podniku v Praze 5, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 1301/24, identifikační číslo osoby 00063606, zastoupenému Mgr. Jakubem Zumanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. -65, takto:Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2016, č. j. -37 [jímž byla předmětná exekuce zastavena (výrok I.), a kterým bylo dále rozhodnuto, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a že oprávněná je povinna zaplatit JUDr. Lukáši Jíchovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Přerov, náklady exekuce, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení (výrok III.)] tak, že se předmětná exekuce nezastavuje. Vzhledem k tomu, že podstata vlastnického práva spočívá v souboru dílčích oprávnění vlastníka a promlčitelné tak nemůže být žádné z nich, neboť zákon výslovně stanoví, že promlčení nepodléhá vlastnické právo jako celek, dospěl odvolací soud k závěru, že právo vlastníka pozemku na odstranění stavby na tomto pozemku neoprávněně zřízené taktéž nemůže podléhat promlčení (právě povinnost k odstranění stavby byla uložena nyní exekuovaným exekučním titulem, jímž je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 1997, č. j. -69, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, č. j. -87), a to ani v případě, kdy již bylo pravomocně přiznáno soudním rozhodnutím. Na nepromlčitelnosti žádné ze složek vlastnického práva totiž nemůže nic změnit skutečnost, že se vlastník s úspěchem dovolal ochrany svého vlastnického práva u orgánu soudní moci. V opačném případě by se totiž vlastníci, kteří se domáhali svého práva u soudu, dostali do méně výhodného postavení než ti, kteří k tomuto kroku nepřistoupili. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že oprávněná je v dané věci aktivně věcně legitimována i přesto, že je pouze podílovým spoluvlastníkem předmětných pozemků, neboť ochranu svého vlastnického práva k příslušnému podílu může uplatňovat každý ze spoluvlastníků samostatně, tedy bez nutnosti souhlasu ostatních spoluvlastníků k takovému právnímu postupu, když ohledně svých spoluvlastnických podílů ke společné věci mají jednotliví spoluvlastníci vůči třetím osobám postavení jak vlastník výhradní. Není přitom rozhodné, zda se dotčený spoluvlastník dovolává ochrany vlastnického práva návrhem na zahájení řízení nalézacího nebo návrhem na zahájení řízení exekučního v případě, že se třetí osoba pravomocnému rozhodnutí dobrovolně nepodřídí.

Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné, neboť „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , namítá, že právo na odstranění stavby se v daném případě dle jeho stanoviska promlčuje, neboť se jedná o právo, o němž bylo rozhodnuto formou konstitutivního rozhodnutí. Úvaha odvolacího soudu, že s ohledem na odvozenost od práva vlastnického jde o právo nepodléhající promlčení, je dle povinného stanoviskem nesprávným. Dále povinný uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil procesní otázku ve věci dostatku aktivní legitimace oprávněné, když ta je pouze jedním ze spoluvlastníků předmětných pozemků. Účinky rozhodnutí ve věci však zajisté budou působit rovněž na všechny ostatní spoluvlastníky dotčených pozemků, kterým nebyla dána možnost jakkoli se zapojit do řízení, ačkoli mělo být zajištěno, aby mohli vykonávat svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti. Ve věci proto nemělo být s ohledem na procesní neúčast ostatních spoluvlastníků řízení vedeno a soudy rozhodováno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání povinného uvedla, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí žádnou vadou netrpí a dovolání není přípustné, „neboť neobsahuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která by nebyla dovolacím soudem řešena“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítnul a přiznal ji náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

K otázce, zda právo (v této věci právo na odstranění neoprávněné stavby vyplývající z ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), které bylo přiznáno soudním rozhodnutím, podléhá promlčení či nikoliv, když jde o právo, které má svůj základ v právu vlastnickém, se Nejvyšší soud již vyjádřil např. v usneseních ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ). V dané věci má základ uplatněného nároku oprávněné původ ve vlastnickém (spoluvlastnickém) právu, které se jako celek nepromlčuje (viz ustanovení obč. zák.) a proto lze s ohledem na výše uvedenou judikaturu uzavřít, že ani právo oprávněné domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost odstranit stavbu (jež je jedním z výkonů nepromlčitelného vlastnického práva) promlčení nepodléhá. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , rovněž se v něm uvádí, že právo vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě podle obč. zák. se nepromlčuje. Nad rámec tohoto závěru se pouze doplňuje, že pro případ, že soud podle ustanovení obč. zák. uspořádá poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby jinak, než odstraněním původně neoprávněné stavby, zejména zřízením věcného břemene zatěžujícího pozemek, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, za náhradu (ustanovení obč. zák.), taková případně přiznaná peněžitá náhrada podléhá promlčení, protože již nejde o nárok z vlastnického práva, ale o peněžitý nárok.

K námitce dovolatele o nedostatku aktivní legitimace oprávněné lze uvést, že se k této otázce Nejvyšší soud vyjádřil již např. v rozsudku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 9, str. 288, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , a dále v usnesení ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. , či ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že právo domáhat se soudní ochrany vůči třetím osobám při neoprávněném zásahu do vlastnického práva, přísluší každému ze spoluvlastníků samostatně.

Jelikož usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, postupoval dovolací soud podle a dovolání povinného odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 12. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu